(uvedené osoby – jakkoli by se mohly zdát reálné – jsou smyšlené)
Z celého dne prospíme nějakých 8 hodin, ti méně šťastni dalších 8 hodin stráví prací, která je nebaví, a ze zbývajících 8 h část věnují úklidu, vaření, učení se s potomky a možná zbude čas i na relax, do kterého nepočítám koukání na televizi, která nic kloudného nepřináší, ale posezení s přáteli, tanec, kreslení, cokoli nás dokáže přenést na chvíli do světa, kde se cítíme být šťastni. Den je krátký.
A život? Mezi oslavami narozenin (nebo Vánoc) je jen 365 krátkých dní. Takových period za život stihneme sedmdesát? Osmdesát pět? „Život je příliš krátký, než abychom ho strávili hádkami,“ říkávala kamarádka během mé praxe v ČSOB a narážela na hádky s mou první přítelkyní. Byl jsem mladý a hloupý.
Do věty ale můžeme dosadit cokoli. Život je příliš krátký, než abychom ho vyplnili:
- odkládáním věcí na pak
- stýkáním se závistivými a nepřejícími lidmi
- prázdnými sliby (o hubnutí, o bytí šťastnými, o vytoužené dovolené, …)
- pitím nekvalitního vína
- …
A i přes to, že je život krátký, lidé ho tráví v nevyhovujících vztazích jen proto, aby nebyli sami.
Před lety jsem měl vztah s ženou, která mi obden říkávala, jak je se mnou šťastná. Nebylo to dárky – bylo to díky pozornosti, kterou jsem jí věnoval, díky společně trávenému času a touze znovu a znovu se vídat, díky opětované lásce, která byla všudypřítomná. Rozuměli jsme si ve všem. Rozjel jsem nádherný vztah a mylně se domníval, že svou setrvačností poběží sám. Po roce jsem mu přestal věnovat takovou pozornost, jakou by zasloužil, a část jsem jí přesunul k práci. Byl jsem workoholik. Neuvědomoval jsem si, že o vztah je nutno pečovat… Květině taky nepomůže, pokud jí dáte jednou za měsíc 5 litrů vody. I o květinu se musí pečovat dennodenně.
V té době jsem měl problém se žlučníkem a jednou o půlnoci se nechal hospitalizovat. Byla to bolest tak šílená, že jsem trval na tom, aby mě v případě smrti neresuscitovali, protože jsem ji nechtěl zažít v životě podruhé. Bál jsem se smrti. Byl jsem strašpytel.
Celý život jsem se jí bál. Bunjee jumping? Skvělý nápad, ale mohl bych zemřít, takže ne – díky. Jízda na motorce? Lákavé… ale ne – díky. Drogy? Přátelé mě lákali… Teď už vím, že to přátelé nebyli. A takových situací má každý dost, kdy s ohledem na sebe nebo své blízké neriskuje.
Po operaci jsem se probudil a zjistil, že jsem přišel o žlučník a přítelkyni. Opustila mě v nejtěžší chvíli života. Nemůžu jí nic zazlívat, protože to já se choval nezodpovědně, když jsem dával přednost práci před vztahem, nekypřil jej každý den, nedával mu sluneční svit, ale věnoval se klientům, tabulkám a výpisům z účtu. Byl jsem idiot. Neztratil jsem zájem o svou lásku, ale prací jsem zastínil kvítí svého života. Ano, práce je důležitá – platí nám účty – ale ta míra, s jakou čas dělíme mezi rodinu a pracovní závazky, je důležitější.
Nebojím se smrti. I ta nejkrutější bolest, kvůli které jsem se tehdy o půlnoci válel v čekárně ambulance, není totiž ničím ve srovnání s bolestí, když přijdete o vztah, který považujete za osudový. Po čase jsem se dostal z trápení, pochopil, že Ona má právo na nový vztah, a otevřel se novému vztahu. Žádný nebyl tak dokonalý, žádná nedokázala zastínit Její výjimečnost. Ostatně – nebyla dokonalá – ale právě v té nedokonalosti spočíval ten půvab jinak dokonalé bytosti.
„Nehledej dokonalý vztah. Z toho současného ten dokonalý vytvoř.“
V rámci úsloví jsem začal hledat v novém vztahu, který zatím nesahá tomu původnímu po ledviny, to hezké. Nacházel jsem denně něco nového a zajímavého, něco překvapujícího, ale obden i něco negativního. Starý vtip říká, že žena dokáže Z NIČEHO udělat 3 věci: klobouk, salát a hádku. Když žijete s někým, kdo vládne umění uvařit hádku z vody, máte zaděláno na malér.
Nemám rád hádky – nechci se hádat – a to jí dávalo energii. Z původní hádky na téma MÁME V KUCHYNI O STUPEŇ NIŽŠÍ TEPLOTU se tak stala nová hádka s titulem NECHCEŠ SE HÁDAT.
Možná to někteří znáte, když se Vám člověk v okolí snaží klidně a tiše vysvětlit, jaký idiot vlastně jste, ale on sám je dokonalý, protože to přeci s Vámi myslí dobře.
„Miláčku, stihla si zaplatit to nájemné, které jsem ti dnes převedl na účet?“ ptám se.
„Vypadám snad jako nějaká kráva?!! Jako že neumím ani zaplatit nájemné?!! Co si o mně jako myslíš?!!! … Celý den makám v práci, sotva se zastavím!!!“
„To bylo ano, nebo ne?“
„Ty si ze mě děláš prdel?!! Přijdu z práce, musím se najíst, převléct, …“
„Zaplatila jsi to nájemné?!“
„Ano.“
Nebojím se smrti. Nebojím se být sám. Bojím se, že dny a týdny trávím s nesprávným člověkem. Ač tomu vztahu dávám pozornost, kypřím ho a snažím se vyvarovat chyb z toho předchozího, mám pocit, že zrovna tady jsme se potkali, abychom se něco málo naučili a šli dál. Jejím úkolem je možná naučit se komunikovat a mým úkolem je trpět. Ostatně: ona v klidu spí v ložnici v 15 stupních s otevřeným oknem (je prosinec!) a ignoruje fakt, že mně je zima. A já se nechci hádat. Tak sedím ve 2 h ráno v pracovně a píšu článek, abych si po jejím odchodu do práce mohl v 5 h v ložnici zatopit a jít spát. Kocour se schoulil na můj klín…
Jenže… Kde je ta hranice? Kdy má člověk ještě bojovat o vztah a kdy má kapitulovat? Kdy smí doufat, že boj má smysl, ale kdy má vzdát svou válku s prostotou, ignorací, netolerancí, hádavostí?
Co byste řekli Smrti, kdyby si pro Vás přišla? Kdysi bych se tvrdě hádal, argumentoval ve třech jazycích, že je brzo, nesebekriticky vytvořil seznam 158 jiných lidí, kteří by měli dostat přednost. Dneska bych řekl: „Jasně – pojďme. Výjimečnost a půvab onoho vztahu zastínily veškerou bolest. Vlastně: i přes to všechno BYL JSEM ŠŤASTNÝ.“