Když můj kamarád Petr vyslechl zdrcující předpověď, sesypal se jako domeček z piškotů. Prospal tři dny, probrečel tři noci a pak se zastavil, podíval k nebi, nadechl se a uvědomil si, jak moc pro něj všechno kolem znamená. Lidi. Vůně. Světlo (z)rána. Zvuk smíchu. I ticho. A pak? Pak začal žít.
- Žil v přítomném okamžiku. Žádný multitasking. Když pil čaj, cítil teplo v dlaních. Když šel bosky po louce, cítil každé stéblo.
- Přestal žít prací a honit se za penězi. Začal žít pro okamžiky a pracovat pro radost.
- Objímal víc. Rodinu, přátele, stromy. Prostě cokoliv, co dává pocit spojení.
- Jedl větrníky, i když jsou nezdravé. A začal pít whisky, i když mu nechutnala. Protože proč ne? 😊
- Odpustil. Sobě i druhým. Protože proč odcházet se zbytečným hněvem? To, co jej tížilo roky, pustil jako batoh do alpské propasti. A doufal, že i ostatní odpustí jemu.
- Psal dopisy. Těm, které má rád, těm, kterým třeba nikdy neřekl „promiň“ nebo „děkuji“. Nechtěl, aby po něm zbylo ticho, ale něco srdečného.
- Cestoval. Ne do dalekých zemí. Spíš tam, kde byl šťastný. Na místa, která v něm něco zanechala. I když to byl jen rybník z dětství nebo lavička v parku.
- Sepsal, co se naučil. O světě, o lidech, o lásce. Ne jako moudra, spíš jako vzkaz pro toho, kdo bude chtít tohle číst.
- Snažil se být každý den vděčný. I za ten poslední, který v dohledné době přijde.
- A úplně na konci… přál si být někde, kde to voní po trávě, kde zpívají ptáci, kde není sám.
Tu předpověď si vyslechl před mnohými lety a – ona se nenaplnila. Došlo k zvratu a uzdravil se. Nicméně nebýt té vidiny konce, nepřestavěl by svůj život od základů a kdo ví, kde by teď byl.
Proč o něm píšu?
Na svém semináři Jak se odlišit a být zapamatovatelný se ptám účastníků, co by (u)dělali jinak – v práci, doma, ve svém životě – kdyby zjistili, že jim zbývá posledních 6 měsíců života. Je to velmi silný okamžik dne, kdy se posluchač zastaví a začne přemýšlet. Vezmou do ruky propisku a začnou si psát. Vypadnou z té myšlenkové rutiny typu „dopsat rozhodnutí, odeslat e-mail, koupit rohlíky, …“ a fakt se zamyslí, co by změnili. A najednou slyšíte, jak na povrch vyplouvají všechna ta v hloubi skrytá přání: usmířila bych se s tchyní, dostavěl bych dětem ten domeček na stromě, který je 8 let rozestavěný, dokončil bych svou knihu, navštívil bych New York, po kterém toužím celý život, nechal bych si udělat tetování, … A když takhle sepíšou na papír vše, co by udělali, tak se jich ptám: A co Vám brání udělat to hned teď? A většině se dostaví takový ten „aha moment“, kdy si řeknou, že ten týpek v saku má asi pravdu.
Když mi Petr před lety řekl onu prognózu a začal žít, začal jsem žít taky: koupil jsem si tucet větrníků, láhev Chateauneuf du Pape, o které zpívá Michal Tučný, sepsal si svůj seznam posledních přání a začal konečně žít: najal si trenéra na pole dance (gymnastika na tyči), oslovil mistra republiky v kulečníku, aby mě učil, zlezl ty nejtěžší ferraty v Alpách, zhubnul 22 kg za 2 měsíce, spáchal road-trip po USA, …, a nakonec se nastěhoval do domova pro seniory, abych zjistil, po čem senioři touží a co by ve svém životě udělali jinak, kdyby mohli. Jejich životní moudrost mi otevřela oči i uši, potkal jsem osudovou lásku, na stará kolena se oženil, zplodil potomka, koupil dům, přestěhoval se z metropolitního Brna na vesnici, k narozkám dostal rýč (bez návodu k použití) a můj život se otočil o 720° k lepšímu :-)
Co byste Vy udělali jinak, kdybyste dnes zjistili, že Vám zbývá 6 měsíců života?
Vlastně si myslím, že kdybychom si tuhle otázku kladli častěji, možná bychom víc žili podle toho, co je opravdu důležité. Ne podle toho, co od nás čeká svět.
A víte co? Co kdyby dnešek byl jedním z těch posledních 180 dnů? Jedním z těch, které by stály za to v tom posledním období našeho života? Co kdybychom ho tak zkusili prožít? Zažít něco, po čem dlouho toužíme, napsat zprávu někomu, koho jsme dlouho neviděli, obejmout ty nejbližší… Protože – i když píšeme o smrti – tohle celé, každá ta aktivita je vlastně oslava života ❤️