O problémech ve vztazích (nejen na pracovišti)

Řada výzkumů potvrzuje, že problémy ve vztazích – na pracovišti nebo v rodině – vznikají z nedostatečného oceňování druhého člověka a přemíry kritiky. I já – jako Beran, puntičkář a člověk, který touží po uklizeném stole, pokoji i mysli – jsem mnohokrát káral své kolegy, přátele i partnerku za věci malicherného charakteru, ale po přečtení několika souvětí z knihy Dale´a Carnegieho Jak získávat přátele a působit na lidi jsem si uvědomil, že není nic snazšího, než se dopustit prostého přehlédnutí smítek nedokonalosti na jinak bezchybných charakterech mně blízkých osob.

Dalajláma říká: „Jsou jen dva druhy problémů: ty, které můžeme ovlivnit, a proto nemá smysl se jimi zatěžovat, a ty, které nemůžeme ovlivnit, a proto nemá smysl se jimi zatěžovat.“ Klasik dodává: „Co tě nezabije, to tě posílí.“

Zase vyhodila papír do směsného odpadu místo do tříděného? Opět zapomněl vynést odpadky? Přinesl ze školy pětku, protože zapomněl domácí úkol? Murphy říká: „Když nejde o život – jde o …“

Musíme mít na paměti, že vždy jednáme s lidmi – živými tvory, kteří mají své dny, nálady, jsou marniví, plní předsudků a ne vždy jednají logicky. Nemůžeme očekávat od ostatních totéž, co očekáváme od sebe. Nemůžeme podle sebe soudit jiné.

Dale Carnegie říká: „Kritizovat je pošetilé. Protože ten, koho kritizujeme, se brání a své chování se snaží ospravedlnit. Kritizovat je i nebezpečné, poněvadž zraňujeme hrdost kritizovaného, urážíme jeho sebevědomí a vyvoláváme tím jeho hněv.“ Abraham Lincoln[1] dodává: „Nekritizujte lidi. Jsou takoví, jací bychom byli my na jejich místě.“

Vyměnil jsem ve vztahu kritiku za oceňování. Začal jsem si všímat těch velkých věcí (uvařila úúúžasný oběd) a přestal vnímat ty nevýznamné (nechala vařečku od omáčky na lince). Přestal jsem kritizovat (zase jsi hodila papír mezi plasty) a začal oceňovat (koupila jsi moc hezké ubrousky). Dopad na vztah byl neskutečný. Partnerka si mě začala více vážit, často mě zásobuje komplimenty, všímá si drobností, těší se na setkání po náročném dni v práci, na společně trávený čas a je více pozitivní. A přitom stačilo tak málo.

Níže přikládám úryvky z publikace Jak získávat přátele a působit na lidi.

Radim Martynek

Jak získávat přátele a působit na lidi[2]

Jak si naklonit lidi

Rybařím každý rok v Maine. Mám tuze rád jahody se smetanou, ale pozoruji, že z jakéhosi podivného důvodu má ryba raději červy. Proto, když jdu rybařit, nemyslím na to, co mám rád já, ale na to, co rády ryby. Nechytám je na jahody se smetanou, raději jim mávám před nosem červem nebo kobylkou a říkám: „Neráčila byste tohle?“

Proč si nepočínat stejně rozumně, když se snažíme získat lidi? Vzpomeňte si na to, až se pokusíte někoho k něčemu přimět. Chcete-li například, aby Váš syn nekouřil, nedělejte mu kázání, že si to nepřejete, ale ukažte mu, že bude-li kouřit, nebude moci hrát úspěšně baseball nebo že nevyhraje běh na sto yardů. Toto vše je dobré si zapamatovat, a to ať jednáme s dětmi nebo s telaty nebo se šimpanzi.

Jiný příklad o přesvědčování je od Stana Novaka z Clevelandu ve státě Ohio, účastníka mého kursu. Jednoho večera přišel Stan domů z práce a uviděl, jak jeho nejmladší syn Tim skáče po podlaze obýváku a piští, že nechce do školky. Měl tam totiž zítra nastoupit. Stanova normální reakce by byla zavřít děcko do jeho pokoje a říct mu, ať hned přestane vřeštět, že stejně musí zítra jít. Neměl na výběr. Ale toho večera si uvědomil, že zrovna tohle by příliš nepomohlo Timovi začínat docházku do školky v tom nejlepším duševním rozpoložení. Sedl si a přemýšlel. Čím bych byl nadšen v souvislosti se školkou já na Timově místě? Udělal se svou ženou seznam všech zábavných činností, které Tim chtěl dělat, jako malování, zpívání písniček, seznamování se s novými kamarády. Pak se dali všichni do díla: „Já, moje žena Lil a druhý syn Bob jsme s požitkem malovali na stole v kuchyni. Tim brzy nakukoval zpoza rohu. A chtěl se také účastnil. ,Ale ne! Musíš nejdříve jít do školky a tam se to naučit.‘ S maximálním nadšením, jakého jsem byl schopen, jsem prošel celý seznam oblíbených činností a vysvětlil mu, jak si ve školce bude užívat.

Druhý den ráno jsem myslel, že jsem vstal jako prvý. Sešel jsem z ložnice dolů a našel Tima, jak vsedě tvrdě spí v křesle obýváku. ,Co tady děláš?‘ zeptal jsem se. ,Čekám až půjdu do školky, nechci přijít pozdě.‘ Nadšení celé rodiny vzbudilo v Timovi tak velkou touhu, jakou by nedokázalo vzbudit sebevíce diskusí nebo hrozeb.“  

Jak oceňovat lidi

Přejete si, aby lidé, s nimiž se stýkáte, s Vámi souhlasili? Přejete si, abyste byli oceněni podle své skutečné hodnoty? Rádi byste měli pocit, že něco znamenáte v tom malém světě kolem sebe? Nepřejete si povrchní, falešné pochlebování, toužíte po poctivém poznání? Chcete, aby Vaši přátelé a společníci byli podle výroku Schwabova poctivě uznalí a nešetřili chválou? Všichni si to přejeme. Proto dbejme tohoto zlatého pravidla a čiňme druhým to, co si přejeme, aby oni činili nám. Jak? Kdy? Kde? Odpověď zní: stále a všude.

Pochvalte každé sebemenší zlepšení. Buďte poctivě uznalí a nešetřete chválou. Když před pár lety byly zkoumány důvody, proč ženy opouštějí manžely, co myslíte, že se ukázalo jako hlavní důvod? Byl to „nedostatek ocenění“. A vsadím se, že obdobný průzkum mezi odcházejícími muži by dopadl stejně. Často pokládáme své životní partnery za natolik oceněné, že jim nikdy nedáme znát, jak si jich ceníme.

Účastník jednoho z našich kursů vyprávěl o dotazníku své ženy. Spolu se skupinou jiných žen ve své církvi se podílela na sebezdokonalovacím programu. Požádala svého manžela, aby jí pomohl sestavit šest bodů, o nichž si myslí, že by jí pomohly stát se lepší manželkou. Účastník sděloval: „Byl jsem takovým požadavkem překvapen. Upřímně řečeno, bylo by pro mne snadné sepsat šest věcí, které by podle mne měla změnit – ale, proboha, ona by mohla o mně napsat takových věcí tisíc. Ale já ne. Řekl jsem, že si to rozmyslím a odpovím jí ráno. Ráno jsem brzy vstal, zavolal květináři a nechal jej poslat šest rudých růží své ženě s větou: ,Nemohu myslet na šest věcí, které bys měla změnit. Miluji tě takovou, jaká jsi.‘ Když jsem přišel večer domů, kdo myslíte, že mě zdravil ve dveřích? Ano, moje žena. Téměř v slzách. Netřeba říkat, že jsem byl hrozně rád, že jsem ji nekritizoval, i když to žádala. Příští neděli v kostele, když žena sdělovala výsledky mého hodnocení, přišly některé její kolegyně a řekly, že to byla nejpromyšlenější věc, kterou kdy v životě slyšely. Tehdy jsem si uvědomil sílu pochvaly.“

Poskytujeme svým dětem, přátelům a zaměstnancům potravu pro zachování jejich života, ale zřídkakdy jim dáváme potravu pro zachování jejich sebeúcty. Dáváme jim roštěnou s brambory, aby byli tělesně zdatní, ale zapomínáme na laskavá slova uznání, která by jim zněla v mysli po léta jako hudba nebeských chórů.

Někteří čtenáři si po přečtení těchto řádků řeknou: „Stará vesta! Mazání medu kolem úst! Lichocení! Pochlebování! Zkusil jsem to. Není to k ničemu, aspoň ne u lidí inteligentních.“ U rozumných lidí se, pravda, s pochlebováním pořídí zřídka, neboť je povrchní, sobecké a neupřímné. Musí se minout cíle a zpravidla také mine.

Na svých denních pochůzkách zanechávejte za sebou jiskřičky vděčnosti. Budete překvapeni, jak z nich vzniknou plamínky přátelství, z nichž vyrostou vatry při Vaší příští návštěvě.

Proč se lidé hádají? Protože chtějí! (dovětek)

Můžeme si povídat sami se sebou (ostatně kdo z nás co sem tam nedělá?), můžeme si povídat i s domácími mazlíčky, nicméně většinou se jedná o komunikaci mezilidskou, tedy mezi dvěma a více subjekty.

Můžete se milionkrát snažit oceňovat, nekritizovat, nevnímat narážky, ignorovat snahu o vyvolávání hádek, ale pokud ten druhý má výdrž, nezmůžete nic.

A tady si zopakujme odstavec z úvodu – nyní nabral jiný odstín:

Musíme mít na paměti, že vždy jednáme s lidmi – živými tvory, kteří mají své dny, nálady, jsou marniví, plní předsudků a ne vždy jednají logicky. Nemůžeme očekávat od ostatních totéž, co očekáváme od sebe. Nemůžeme podle sebe soudit jiné.

Když totiž odoláváte hádce na téma PŘESOLIL JSI PALAČINKY, kterou se snaží partnerka už půl hodiny vyvolat, stočí se hádka na téma NECHCEŠ SE HÁDAT. Můžete se osmaosmdesátkrát omluvit (není to nic platné), můžete nabídnout, že uděláte nové jídlo (už ho nechce), vytrvalci v hádání prostě neuniknete.

A když se hádat nechcete, přijdou na přetřes témata UŽ MĚ NEMÁŠ RÁD a KDYSI JSI BÝVAL HODNĚJŠÍ. Zcela pominete ústupky, kterých jste se dopustili: přestali jste možná kouřit, nechodíte už s kamarády na jedno (nebo dvě), vaše kočky už nesmí do pracovny a uklízečka nesmí chodit uklízet. Co kdyby se totiž z pracovny ztratily pastelky a kočka by sežvýkala starou ponožku?!

V takových situacích – když ústupky nepomáhají, klidné slovo nepřispívá, přátelé vás přestanou zvát a bordel se hromadí po celém bytě – nezbývá než se zříci i toho posledního, který za tím vším stojí.

Život je přespříliš krátký, než abychom ho strávili hádkami – opravdu chcete žít s člověkem, který se hádek odmítá vzdát?

Radim Martynek

[1] Wikipedie: Abraham Lincoln [eibrhem linkoln] byl 16. prezident USA a první prezident z řad Republikánské strany.

[2] CARNEGIE, Dale. Jak získávat přátele a působit na lidi. 8. vyd. Praha: Talpress, 1992. ISBN 80-900630-6-3 (redakčně kráceno)