Kolegyně mi právě předložila návrh nového vnitřního předpisu. Pročítám zaslaný návrh a nestačím se divit. Jednak je to právně úplně mimo, jednak slovní obraty, které užívá, určitě kolegyně ani nezná. Na to ji znám opravdu dobře. Nejprve jsem chtěla návrh revidovat sama, nakonec jsem zvolila konzervativní variantu a zvedla telefon, abych se zeptala, kdo směrnici tvořil. Odpověď nebyla vůbec překvapivá: „Za to já nemůžu, to mi vytvořila umělá inteligence.“
Po několika takových výmluvách jsem se rozhodla vytvořit pro své město a jeho zaměstnance pravidla pro používání umělé inteligence. Ač se praxe při používání umělé inteligence v mnoha ohledech různí, jedno je jisté – za dokumenty vytvořené pomocí umělé inteligence, zejména pak u úředníků při správním řízení, zodpovídá vždy úředník – nikoli umělá inteligence. A těžko se na ni vymlouvat, že to vytvořila ona a já za to nemůžu.
Obecně stávající právní úprava považuje za autora pouze fyzickou osobu. Tím umělá inteligence zcela jistě není. Ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád), neumožňuje, aby se na rozhodování podílela umělá inteligence, ale vyžaduje jednání oprávněné úřední osoby a činí ji za rozhodnutí odpovědnou se všemi právními důsledky z toho plynoucími. Rozhodnutí správního orgánu musí být (mimo jiné) transparentní, řádně odůvodněné a přezkoumatelné – což automatizovaný systém sám o sobě (zatím) nezajistí. Existují úvahy o tom, že by se i správní řízení – jeho jednoduché úkony – mohlo v budoucnu vést bez účasti oprávněné úřední osoby, tedy automatizovaně. [1] Tím se také otevírá cesta pro užívání umělé inteligence pro úkony bez potřeby správního uvážení či nevyžadující zásah oprávněné úřední osoby.
I přesto, že nám žádný právní předpis automatizované rozhodování zatím neumožňuje, právní řád ani nezakazuje, abychom si trochu automatizovanými prostředky při práci vypomohli. Naopak. Proč ne? Musíme si ovšem uvědomit, že to má svá úskalí. Příjemce informace, kterou vytvoříte pomocí umělé inteligence, má právo vědět, že informaci nevytvořil člověk, ale právě ona. Lépe řečeno, že informaci vytvořilo „to“ (rozuměj program, protože umělá inteligence není nic jiného), nikoli „ona“ jako živá bytost. A protože právní řád mlčí či mlží, nastupuje na řadu zaměstnavatel, aby v rámci svých vnitřních předpisů použití korigoval. V rámci interních pravidel pak může nastavit, jaké programy lze využít a jaké ne, k čemu je lze využít a k čemu ne. Zároveň prostřednictvím vnitřního předpisu může zdůraznit, že odpovědnost za správnost informací vytvořených umělou inteligencí stále nese ten, kdo ji použil.
Můžete jejím prostřednictvím také nastavit, zdali je povinen zaměstnanec informovat příjemce informace o skutečnosti, že umělou inteligenci použil. A je jedno, zdali řekne, že je nebo není povinen tuto skutečnost uvést, důležité je to, že nastavíte jako zaměstnavatel svá očekávání vůči zaměstnancům. A pak se budou třeba méně bát ji používat. Objeví její výhody a nebudou se obávat rizik, protože se jedná pouze o program, který pracuje na základě pokynů uživatele. A já nevím, jak Vám, mně se lépe pracuje s tím, k čemu mám návod, uživatelskou příručku.
Umělá inteligence v našem oboru má spíše funkci asistenta než autonomně fungujícího prvku. A asistentem může být skvělým. Zrovna mně byla asistentem při vytvoření tohoto článku 😊
Vzorovou směrnici v DOCX si můžete stáhnout z našeho webu: http://download.akademie-vzdelavani.cz/smernice.docx.
[1] Sněmovní tisk č. 845. Dostupné z Sněmovní tisk 845/0