V září jsem se svou nejlepší kamarádku (se kterou se znám skvělých 27 let a 17 týdnů) absolvoval výlet do brněnského Jungle parku. Lanové centrum postavené v lese láká ke zdolávání překážek, které se nacházejí až v 7metrové výšce. Kdo má strach z výšek, tady o něj zřejmě přijde (nebo na něj alespoň na chvíli zapomene), protože vždy řešíte nejbližších několik kroků v horizon­tálním směru (a mozek už nemá kapacitu, aby ještě řešil vertikálu pod vámi). Ne vždy se ale daří překážky zdolat s úsměvem od ucha k uchu, protože síla je to poslední, co ke zdolání trasy potřebujete. Chce to taktiku, důvtip, přemýšlení… a pak trochu síly v nohou (ruce použijete k držení rovnováhy). A tak – když se stane, že některý z přátel na překážce uvízne, protože už neví, jak dál – ten druhý ho podpoří.

Moje BEST FRIEND – říkejme jí Klára, protože žádnou Kláru neznám – na jedné takové překážce uvízla. Já ji pozoroval ze stanoviště na stromě a radil, jak překážku zvládnout. Jenže podpora taktická (kam dát kterou nohu) je celkem na nic, když Klářin mozek odmítal poslušnost (a nechtěl přidělit svalům další energii). A tak se podpora taktická mění v podporu psychickou (balamucení mozku, že se to zvládnout dá).

Mně trasa nedělala žádný problém – ostatně nebyl jsem na ní prvně. Zdolávali jsme pomalu a jistě každou další překážku – tu s menšími, tu se středně velkými problémy. Klára se vždy mohla spolehnout na relativně stabilní klády pod sebou, bezpečnostní lana na očích a mou podporu v uších. Až se najednou rozhodla, že už pokračovat nechce a čtyři překážky před cílem trasu vzdá. Zavolala si obsluhu a s pomocí žebříku ze stromu slezla. Slezla a odešla k cíli, aniž by zůstala v blízkosti a poskytla podporu mně. V tu chvíli – a to jsem si nedokázal vysvětlit – se má kolena začala podlamovat, stabilita ztrácet, oči mlžit a hlava točit. Trasa, kterou jsem šel už několikrát, mi začala házet klády pod nohy a stromy do cesty. Zpocený a zničený jsem dorazil do cíle a pochopil, že Klářina nepřítomnost – absence její neviditelné podpory – mě stála spoustu sebedůvěry a sil.

Podpora druhého – ač na první pohled neviditelná – je velmi důležitá. Ostatně proto stojíme při svých dětech, partnerech, přátelích, …, abychom je podporovali v těžkých situacích. Jenže tato životní lekce mě nic nenaučila.

O měsíc později jsme se s Klárou dohodli, že pojedeme s horským průvodcem a instruktorem lezení na ferraty. „Zajištěná cesta (nazývaná také jako feráta či ferrata) je cesta v náročném horském terénu, která je vybavená jisticími fixními lany, železnými stupačkami, případně dalšími umělými pomůckami. Cílem takových úprav je zvýšení bezpečnosti procházejících osob a zpřístupnění terénu i návštěvníkům, kteří nemají zkušenosti s náročnými horolezeckými výstupy.“[1]

Jsem sice 5hvězdičkový člověk, který doposud největší dobrodružství zažíval v hotelovém bazénu s all-inclusive a adrenalin do krve dodával až při absenci wifi na pokoji, ale až víkend v Alpách[2] mi přinesl nejeden luxusní zážitek, kterému se ani 7hvězdičkový hotel nevyrovná, a nejednu životní lekci, když tou klíčovou byla ta o podpoře.

Cílem bylo zdolat naprosto rovnou skálu – sklon 90° (viz fotografie) – a dostat se k žebříku. Kdybyste stáli v tělocvičně na první příčce a měli žebřiny zdolat, nedělalo by vám to problém. Tady je to podobné, když nemyslíte na to, že je pod Vámi 300metrová hloubka. A najednou jsem se zasekl. Mozek mě zásoboval informací, že to nezvládnu, že se musím vrátit. „Dělej si, co chceš, ale to nedáš,“ podsouval. „To nedám,“ podělil jsem se s instruktorem Standou. A on řekl: „Je to jen stěna, kterou jsi dneska šel už několikrát. Tahle je jen o pár (stovek) metrů výš. To zvládneš – soustřeď se na každý další krok.“

Když si uvědomíte, že dolů se vrátit nelze a 7 metrů nahoru je lepší než 300 metrů dolů, pak to dáte. Standova podpora mi hodně dala. A tu jsem si uvědomil, že jsem si sáhnul na psychické dno. Uvědomil jsem si, že když jsem zvládnul tu skálu, zvládnu v životě už cokoli. Všechny páry, než si řeknou u oltáře ANO, by měly absolvovat takovou túru, aby si uvědomily, že zvládnutí žádného problému není tak náročné jako zvládnutí této skály v Alpách. Večer na penzionu jsem si uvědomil, před kolika životními oříšky a ořechy jsem v životě utíkal s tím, že jsou neřešitelné, před kolika komunikačními šumy ve vztahu jsem se skrýval, abych je nemusel řešit.

Když zaměstnáte mozek tím, že má zajistit každý další krok, nemá prostor uvažovat nad tím, v jaké výšce se nacházíte. A i kdybyste ztratili balanc a rozhodli se spadnout, díky ferratové brzdě sletíte jen 120 cm hluboko.

Při jednom z výstupů, kdy jsem šel před Klárou, abych překážku otestoval a mohl se podělit o taktiku, jsem zdolal skálu a čekal nahoře. Na Kláru jsem kvůli skále neviděl, ale slyšeli jsme se. Je fakt, že mi vadilo, když odpočívala každé dva kroky a zdržovala celou výpravu. Nepomáhala taktická ani psychická podpora – ona prostě chtěla odpočívat. Tak jsem se dohodl se Standou, že já půjdu dál a on na Kláru počká.

Zradil jsem svou dlouholetou přítelkyni tím, že jsem jí neposkytl podporu ve chvílích, kdy mě nejvíce potřebovala. Udělal jsem podvědomě to, co ona v Jungle parku – nechal jsem ji napospas skále. Díky Standovi však celou trasu zvládla.

Odteď už vím, že vlastní touha být první, touha po zdolání překážky, touha po přívalech adrenalinu nikdy nemůže stát před přátelstvím a podporou druhému člověku v okamžicích, kdy vás potřebuje nejvíc.

Ferraty to není jen sport, to nejsou jen litry adrenalinu, to je dokonalé sebepoznání. Na skále nemyslíte na nezaplacené složenky, problémy s autem nebo tchyní, nepřemýšlíte nad všedními tématy. Na skále přesunete ta témata do šuplíku NEŘEŠIT a vnímáte svůj dech, své kroky, svůj postup vzhůru.

Doporučuji 1denní nebo víkendové tuzemské i zahraniční ferratové výlety se Standou Bartoškem – zažijete nevšední okamžiky v nepoznané přírodě (www.horokurzy.cz).

Radim Martynek

 

[1] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zaji%C5%A1t%C4%9Bn%C3%A1_cesta

[2] Fotogalerie: https://www.facebook.com/radim.martynek.90/media_set?set=a.10207683128818308.1294897973&type=3