Dnes ráno jsem vstoupil do kuchyně. Tři dcery a ani jedna mě nepozdravila. Když jsem se ozval, dostalo se mi vysvětlení, které mě docela pobavilo: „Vždyť zdraví ten, kdo vstupuje. Tak nám to říkali ve škole!“
A tak jsme si u snídaně otevřeli téma, které možná znáte také. Kdo má vlastně zdravit jako první? Ten, kdo vstupuje do místnosti, nebo ten, kdo je společensky méně významný?
Obě pravidla totiž existují. Jenže každé platí v trochu jiné situaci. A pokud si je člověk zapamatuje jen napůl, může se snadno stát, že bude mít sice pravdu, ale přesto se bude chovat nezdvořile.
Když vstoupíte do místnosti, pozdravte!
Představte si, že vstoupíte do čekárny u lékaře, do obchodu nebo do místnosti, kde sedí několik lidí, které vůbec neznáte. V takovém případě se očekává, že pozdravíte jako první Vy.
Je to jednoduché, praktické a především slušné. Přicházíte do prostoru, kde už někdo je, a svým pozdravem dáváte najevo, že o ostatních víte a respektujete je.
Právě toto pravidlo si naše dcery přinesly ze školy. A v zásadě si ho zapamatovaly správně. Jenže etiketa není soubor několika jednoduchých pouček, které se dají mechanicky použít za všech okolností.
A co když vstoupíte do kanceláře?
Teď si představme trochu jinou situaci. Jste zaměstnanec a do kanceláře vstoupí Váš nadřízený. Nebo jste na poradě a do místnosti přijde ředitel.
Máte čekat, až pozdraví on, protože právě vstoupil? Podle pravidel společenského chování nikoli.
V běžném společenském styku totiž platí, že jako první zdraví osoba společensky méně významná osobu společensky významnější. V pracovním prostředí tedy zpravidla podřízený nadřízeného, mladší staršího nebo muž ženu.
Toto pravidlo se uplatňuje i tehdy, když společensky významnější osoba vstupuje do místnosti. Samotný příchod tedy automaticky neznamená, že má příchozí vždy povinnost pozdravit jako první.
Ladislav Špaček toto rozlišení vysvětluje tak, že při vstupu do anonymního prostředí zdraví příchozí, zatímco mezi lidmi, kteří se znají, se uplatňuje běžná společenská hierarchie:
„Při vstupu do místnosti zdraví ten, kdo vstupuje, ale to jen tehdy, když vchází do anonymního prostředí, kde nikoho nezná. Jestli se lidé uvnitř místnosti a ten, kdo vstupuje, znají, pak je mezi nimi stejný vztah jako kdekoli jinde a zdraví společensky méně významný toho významnějšího.“
Tak kdo měl dnes ráno v kuchyni pravdu?
Technicky vzato, naše dcery si zapamatovaly jedno z pravidel etikety. Jenže kuchyně v rodinném domě není anonymní čekárna. Jsme rodina, známe se a každodenní pozdrav není zkouškou z toho, kdo má podle společenského protokolu přednost.
Navíc doma bychom snad mohli odložit i přísné rozlišování společenského postavení. Zdravit se navzájem je především projevem vzájemné úcty a zájmu. A když někdo ráno vstoupí do místnosti, kde sedí ostatní členové rodiny, nic nebrání tomu, aby pozdravil on – stejně jako nic nebrání ostatním, aby ho pozdravili jako první.
Dcery tedy měly částečně pravdu, ale jejich argument nebyl univerzálně platný. A já jsem získal příležitost připomenout jim, že etiketa není jen o tom, jak se vyhnout společenskému faux pas. Je také o tom, jak se k sobě chováme.
Etiketa není soutěž o to, kdo musí pozdravit první
V tom je podle mě důležitá pointa celého ranního rozhovoru. Pravidla nám pomáhají orientovat se ve společnosti, ale neměla by se stát výmluvou, proč neprojevit druhému základní zdvořilost.
V práci může být užitečné znát rozdíl mezi anonymním prostředím a situací, kdy vstupuje společensky významnější osoba. V rodině je však mnohem důležitější, abychom se zdravili přirozeně a bez zbytečného přemýšlení, kdo je právě na řadě.
A tak jsem si z dnešního rána odnesl jedno ponaučení: Když Vás děti nepozdraví, nemusí to nutně znamenat, že neznají etiketu. Někdy ji možná znají až příliš dobře – jen ještě nepochopily, že slušnost není soutěž o to, kdo má povinnost začít.
A příště, až vstoupím do kuchyně, asi pozdravím první. Ne proto, že musím, ale protože chci. A třeba mi někdo konečně odpoví.