Píšou, že speleoferrata je nejdobrodružnější a nejzajímavější jeskynní trasou Moravského krasu. Pro mě to bylo dokonalé sado-maso od 1. do 120. minuty, kdy jsem si sáhl na dno fyzické, psychické i jeskynní.

Když jsem dostal od přátel poukaz, byl jsem nadšený. Ferratám jsem propadl už před lety, a tak se výlet jevil jako geniální nápad. Dostal jsem helmu, čelovku a kombinézu, sedací úvazek a jistící set s karabinami.

Šlo o 40 metrů hlubokou zajištěnou jeskynní kaskádu plnou prolízaček, plazivek, průlezů, propastí, komínů s lanovými žebříky, traverzů s „houpačkami“ a lezením. Trasa končila hluboko pod zemí u odtokového sifonu malého jezírka. Píšou, že jde o parádní dobrodružství, u kterého si každý mákne a propotí triko. Díky funkčnímu systému oblečení jsem zůstal suchý, ač chvílemi nechybělo, abych … vypustil duši.

Doufal jsem, že obtížnost C/D na škále A–F je stejná jako u ferrat, tzn. že během cesty zdolává člověk různé úseky obtížnosti (od A do C), ale jeden jediný je právě C/D. Chyba lávky! Tady byly všechny úseky v kategorii C/D, tedy celá hodina dolů a celá hodina nahoru!

V místech, kde jsme nezlézali mokrou skálu vertikálním směrem a nevysilovali bicepsy k roztrhání, šlo o horizontální C/D pro lidskou mysl. Píšou, že minimální velikost prostupu je 35 cm x 61 cm, ale údaj je na výšku, takže se plazíte bokem (nikoli po břiše). Pro mysl to bylo vyčerpávající, protože se svými 90 kg jsem se tam vešel tak tak (navíc úzký průlez nevede rovně, ale do esíčka). Sáhl jsem si podruhé v životě na psychické dno. Při cestě zpátky – fyzicky vysílen – se mi v nejužším místě zachytil kotník mezi skalami a já začal zmatkovat (bál jsem se, že tam zůstanu). V nejtěžším okamžiku jsem začal myslet na osobu mně milou a řekl si, že už jen kvůli ní se musím vrátit…

Plazivka: úzké místo k plazení bokem a do zatáčky

Zažil jsem spousty ferrat v rakouských Alpách až do obtížnosti E/F, ale tohle bylo mnohem náročnější: fyzicky i psychicky. Jeskyně je svět, ze kterého čiší respekt a pokora. Jakmile jsem vylezl, roztekl jsem se na trávu vedle kostela a říkal si „nikdy více“, ale teď vím, že se sem jednou vrátím…