Na téma ferrrat jsem napsal spoustu článků – viz můj blog – a tohle je zřejmě poslední z nich. Za 9 let, kdy jsem skály zlézal, jsem připravil spousty lidí o strach z lezení i z výšek. Těch tajemníků, těch úředníků, které jsem nakonec na skálu vytáhl, bylo nepočítaně 😊 ačkoli při troše snahy a osmi deci vína bych je spočítal.
🧗♂️ Ferraty: Když si člověk řekne, že výška není problém… a pak zjistí, že fakt není.
Říká se, že ferraty jsou jako život. Držíš se, potíš se, občas klouzneš, někdy se zasekneš, ale když to nevzdáš, čeká tě nahoře výhled, který stojí za všechno. Oproti turistice je na skále každý krok jiný. Mozek přemýšlí, kam dát ruku, kam dát nohu, kdy se přejistit, takže nemá čas řešit nic jiného – žádné složenky, blbej šéf nebo tchyně.
Via ferrata neboli zajištěná cesta spojuje romantiku hor s kovovým řinčením karabin. Je to sport, kde se člověk cítí jako superhrdina, který místo pláště nosí helmu a místo kouzelného proutku dvě karabiny.
💪 Proč na ferratu? Protože je to dokonalý mix adrenalinu, přírody a terapie.
🧠 Hlava vypne od e-mailů, tabulek i sousedky, co se ptá, proč ti zase stojí auto před jejím plotem.
❤️ Srdce se rozbuší rychleji než po trojitém espressu.
💪 Tělo maká. Ramena, stehna i svaly, o kterých jsi netušil, že existují (a další den ti to připomenou).
🌄 Duše se nadechne svobody. A to doslova – ve výšce 300 metrů nad údolím má i průměrný realista tendenci filozofovat o smyslu života.
⚠️ Rizika? Z ferraty není možné jen tak spadnout. Aby člověk spadl, musel by se najednou dopustit hned několika chyb: vědomě odjistit první karabinu, vědomě odjistit druhou karabinu, pustit se rukama a seskočit ze skály. A to na vědomé úrovni možné není. Adrenalin umí být návykový. Začneš na lehké ferratě na Víru (na Vysočině) a skončíš v Alpách s výrazem „tohle dám levou karabinou“.
🎯 Výzvy. Ferraty nejsou závod. Nejde o čas, ale o pocit vítězství nad sebou samým. Každý krok vzhůru je malé osobní vítězství – zvlášť když se ti třese noha, ruce se potí a mozek křičí „to nedáš“. A ty přesto cvakneš karabinu, zvedneš se o pár centimetrů a řekneš si: „Jo, tohle dám.“
A ten okamžik, kdy stojíš nahoře, pot z tebe teče, ruce vibrují a pod tebou se rozprostírá krajina? To je moment, kdy si uvědomíš, že všechny ty výšky, strachy i puchýře měly smysl.
🧗 Shrnutí pro ty, co nemají čas číst:
Ferrata = pot + strach + euforie + výhled + chuť na pivo
A hlavně: nezáleží, jak vysoko vylezeš, ale že ses vůbec odvážil odlepit nohy od země.
Po 9 letech aktivního lezení jsem letos se zlézáním skal sekl. Proč? V létě jsem vzal celou rodinu do Alp a užívali jsme si to… až jsme najednou potkali na skále profi instruktora lezení, který vzal s sebou začátečníka. Na tom by nebylo nic šíleného, kdyby ten instruktor nedovolil začátečníkovi lézt v žabkách a bez rukavic. Samotný instruktor nadto neměl přilbu a ani ferratovou brzdu, ale jen jednu karabinu, kterou se přejišťoval. Ohrožoval tak sebe i ostatní – v případě pádu by šeredně zranil/zabil lidi pod sebou. O půl hodiny později jsme instruktora i jeho žáka potkali v úseku, kdy žák byl už totálně vysílený a ruce měl sedřené do masa. Dali jsme mu hořčík a pokračovali dál.
Tato zkušenost ve mně vyvolala spoustu negativních pocitů – je to jako provozovat cyklistiku, ale místo cyklostezky si jet středem dálnice. Kdysi na skálu lezli lidé respektující veškerá bezpečnostní pravidla – dneska tam leze kdejaký idiot (nadto v doprovodu instruktora, který tam pustí člověka bez výbavy).
Vždycky jsem všem přátelům říkal, ať se nebojí, že když budou dodržovat pravidla, tj. nosit helmu, dvě brzdy, dodržovat rozestupy, …, tak se jim nemůže nic stát, jenže dneska, když jsou na skále lidi, kteří pravidla nedodržují, tak už přátelům bezpečnost nemůžu zaručit…