V prvním díle jsem se zmínil, že mne jeden pan tajemník v průběhu telefonického rozhovoru oslovil „pane magistře“. Měl jsem na to reagovat? Rozhodně ne! V etiketě platí, že na prohřešky proti pravidlům společenského chování neupozorňujeme.
Jen si představte situaci, že při zasedání zastupitelstva některý z občanů nechtě osloví zastupitele Mgr. Jana Dvořáka slovy „pane doktore“. Jak by se onen občan cítil, kdyby ho pan zastupitel před davem lidí opravil slovy: „Ale já nejsem doktor – já jsem PAN magistr!“
Než vstoupíme do kanceláře zaměstnance na úřadě nebo ve společnosti, měli bychom si důkladně pročíst cedulku na dveřích a zjistit, jaká je funkce a titul člověka, za kterým jdeme. A proč nás zajímá funkce?
Příklad: Máte nadřízeného, který je – dejme tomu – inženýr, docent a jmenuje se Dvořáček. Jak ho správně oslovíme?
- Pane docente?
- Pane inženýre?
- Pane Dvořáček?
Varianta třetí je zcela mimo – oslovujeme pátým pádem. Varianta druhá je o něco lepší, avšak inženýrů může být na úřadě mnoho. Varianta první zdá se nejlepší, neboť docent „je víc“ než inženýr, avšak docentem bude oslovovaný pro své studenty nebo kolegy na akademické půdě.
Zadání znělo: Máte nadřízeného… Pro každého z nás je nejvýznamnější funkce. Nemůžeme tajemníka oslovit „pane inženýre“. Inženýrů může být na úřadě celá řada, ale on jediný je „tajemník“ (vedoucí úřadu).
Oslovujeme tedy podle toho, co je nejvyšší, a nejvyšší je to, čeho je v dané skupině nejméně (co je „nejvzácnější“). V našem případě to je funkce. Nemá-li uživatel významnou funkci, oslovíme jej titulem (pane inženýre). Nemá-li akademický titul, oslovíme jej příjmením (pane Nováku).
S klesající mírou formálnosti klesá i nutnost oslovovat podle těchto pravidel. Slýcháváme přeci, že podřízení oslovují nadřízené „šéfe“, „Hanko“ nebo „drahý/drahá“.