Netypicky začnu shrnutím, na které se mě ptáte po celou dobu, co jsem pryč (-:

  • 7 přeletů – 3 týdny na trase Praha (0 km) – New York (+ 6 574 km) – Las Vegas (+ 3 591 km) – San Diego (+ 420 km) – Los Angeles (+ 180 km) – San Francisco (+ 560 km) – Praha (+ 9 374 km) = 20 699 km (polovina obvodu rovníku)
  • Pěšky: 197,7 km (nikomu to neříkejte, páč bych mohl ztratit pověst lemry líné)
  • Výdaje: 104.800 Kč za osobu – reálně: 0 Kč (viz dále)
  • První dojmy: skvělá sparring partnerka pro úžasný trip – fajn lidi v Americe – mňamkózní gastronomie – ceny akceptovatelné – ale jednou stačilo a už nikdy více (na rozdíl od Bali, kam se rád vydám v 2022 i napotřetí)
  • Nejlepší město – architekturou, počasím, zážitky, lidmi a ubytováním – San Francisco
  • Nejhorší město – hygienou, zvířecími a lidskými výkaly na chodnících – San Francisco

Dlouhý roky toužím po Route66, kasinech v Las Vegas nebo po plávání s delfíny. A dlouhý roky to odkládám. A pak jsem četl svůj vlastní úvodník, který říká Nehromaďme peníze a majetky – hromaďme zážitky!, a došlo mi, že nemá smysl dál odkládat své sny.


Řada z mých přátel a klientů má sny, touhy, tužby a přání, ale jejich realizaci stále odkládá na období „až bude čas“ – „až budou peníze“ – „až budou děti velké“ – „doplňte cokoli“. Neměli bychom každý den prožívat tak, jako by byl tím posledním?

Největší rozdíl mezi časem a penězi spočívá v tom, že o stavu svého konta víme v každém okamžiku, ale kolik času nám zbývá, to neví nikdo z nás. Kdy chcete začít s plněním přání sobě a svým blízkým?

Cíl několikatýdenního „road“ tripu byl jednoduchý:

  • Vánoce v New Yorku
  • vrtulníkové výlety na Grand Canyon a Death Valley v okolí Las Vegas
  • chodník slávy a filmová studia v Los Angeles
  • plavání s delfíny v San Diegu (ačkoli bych možná ukecal jednoho vorvaně i v Brně :-)
  • Nový rok v San Franciscu a nový rok v Brně (po návratu mě čeká stěhování)

Všichni internetoví rádcové říkají, jak je důležité plánovat vše v 9měsíčním předstihu. My na to měli měsíc. My? Nadchl jsem pro cestu i svou několikaletou kamarádku, která nikdy neletěla. Nikam.

Ačkoli existují akční letenky za pár šupů, např. www.JakNaLetenky.cz, my byli fixováni konkrétním termínem odletu i příletu. Koupit mezinárodní letenky Praha – New York a San Francisco – Praha bylo to nejsnazší. Nemá smysl kupovat je na zahraničních serverech (SkyScanner apod.), protože v ceně obvykle není odbavené zavazadlo (ten 23kg macek, co ho s sebou taháte přes půl kontinentu), ale jen kabinové zavazadlo (v němž nesmí být nůžky na nehty, šampón, ani brokovnice). Koupili jsme tedy letenky na letuska.cz o pár stovek dráž (cca 17.800 Kč za osobu) a měli jistotu, že součástí je odbavené zavazadlo.


Dalším krokem bylo rozfázovat si termíny v USA a přelety mezi metropolemi. Tři vnitrostátní přelety stály 12.000 Kč (za osobu). Pomíjím, že už v tuto chvíli bylo jasné, že se do plánovaného limitu 50.000 Kč na osobu nevejdeme 😀 To je asi jediná nevýhoda plánování na poslední chvíli a fixních dat odletů/příletů. Pokud máte čas plánovat v dostatečném předstihu a nejste limitováni termíny, pak letenky koupíte za polovinu.

Jakmile jsme měli mezinárodní i vnitrostátní lety zabookované, začali jsme bookovat hotely. Já si potrpím na luxus – to víte – co nemá 4 a víc hvězd, jako by nebylo (mně určeno) 😀 Žertuji. Začínali jsme plánovat AirBnB, ale když jsme viděli ty přemrštěné ceny, tak jsme si uvědomili, že luxusní hotel se snídaní bude levnější. A opravdu: noc na Manhattanu vyšla na 3.450 Kč za pokoj a noc (1.725 Kč/osobu/noc). Náš limit byl sice 1.200 Kč za osobu a noc, ale to byste dali za hostel se sdílenou ložnicí a koupelnou. Navíc: byli jsme stanici od Central parku a dvě od Times Square!

Pojištění jsme vzali kombinovaně od dvou pojišťoven: jedna garantovala zdravotní výdaje v případě, že se něco pose*e, druhá garantovala vrácení všech zaplacených výdajů, pokud bychom se ještě před odletem ocitli v karanténě kvůli covidu. Pojištění stálo sice 5.566 Kč na osobu, ale vrátilo by nám cca 100.000 Kč vynaložených peněz v tvrdé české měně, pokud bychom neodletěli.
Kontakt na nezávislého poradce Mgr. Petra Palíška Zapletala a jeho vynikající asistentku Marušku Jelínkovou, se kterou je radost komunikovat, je www.abrakadabrafinance.cz

Soudruh Biden rozhodl, že test PCR neplatí 3 dny, ale jen 1 den, takže původní plán, že půjdeme na bezplatné testy (hrazené ze zdravotního pojištění) vyšuměl do ztracena. Na testy jsme museli den před odletem a zaplatit si variantu „výsledky do 12 hodin“ za 1.500 Kč. Ačkoli máte výsledky v ruce už v předvečer odletu a laboratoř je automaticky posílá na ÚZIS, tak ten má 48 hodin na to, aby je zapsal do aplikace Tečka. Takže je fuk, že jste zdraví a neinfekční, když to aerolinka neví!


Já adrenalin miluji a vyhledávám, ale vyplnit všechny ty pičičandy kolem odletu, to nebyla maturita – to byly státnice ☹ Jeden formulář, druhý formulář, třetí formulář … jeden česky, dva anglicky, všechno papírově a pak ještě uploadovat na stránky aerolinky, jejíž web neustále padá… to byla 12hodinová šichta, na jejímž konci jsem měl jen ty papírové formuláře a nic uploadováno.

V den odletu jsem vstával ve 3 hodiny, abych v 5 hodin byl na pražském letišti. Auto jsem zaparkoval dle pokynů za letištní budovou a klíčky dal do trezorové skříně služby SmileParking. Ti měli můj vůz vyzvednout a přeparkovat ho do svých garáží, aby mi ho po návratu připravili opět na letiště. A opravdu: Po návratu mi poslali kód k trezorové skříňce s informací, kde je auto zaparkováno. Luxusní služba garážového parkování v průměru za 100 Kč/den.

Let Praha – Vídeň jsme pojmenovali nafrněná stevardka seřvala chlapa v roušce, bo Austrian Airlines lpí na respirátorech. Kupodivu její mateřská Lufthansa si vystačí s rouškami. Nepodávalo se nic kromě dezinfekčního ubrousku a ten se špatně žvejká. Let Vídeň – New York byl o poznání milejší: jedno papání, druhé papání, víno, káva, džusíky a během konzumace není nutno mít tlamu zakrytou, takže džus o objemu 1 dcl jsme nenuceně ucucávali dobrou hodinu 😊

New York

Pasová kontrola v USA funguje jako česká pobočka supermarketu Tesco: 28 přepážek (pokladen), ale jen 3 otevřené. Fronta US CITIZENS (američtí občané) byla mnohem kratší než fronta OTHER CITIZENS (zbytek světa), tak jsme šli do ní a tím se nechtě vyhnuli imigrační kontrole, ale otisky prstů jsme stejně museli zanechat (nejen na eskalátorech).

Zorientovat se v newyorském metru je absolutně šílené!! Špatně značené vstupy do metra a špatně značené směry jízdy! Bez wifi a bez dat v telefonu byla orientace absolutně k naštvání a příště už bez SIM karty se zahraničními daty nejedu. Na místě se totiž SIM nedala sehnat ani v T-Mobile ani v AT&T. Nezapomenu tu bezmoc, když stojíte na ulici, sněží, v ruce máte nefunkční telefon, v druhé kufr a fakt nevíte, kterým směrem je váš hotel.


Jazyková bariéra: Uvědomili jsme si, jak je úžasné domluvit se v ČR na vietnamské tržnici s prodejcem, který si myslí, že umí česky. Domluvit se totiž s americkým Vietnamcem, který si myslí, že umí anglicky, bylo o poznání těžší. Pořád se mě ptal „kelt olkeš – kelt olkeš“. Znělo to jako zaříkávadlo. Až napočtvrté mi došlo, že myslí „card or cash“ (tedy způsob platby za jídlo).

Američané mluví krásně, ale dost rychle. Pokud mluvili obvyklou rychlostí, krásně jsme se domluvili a vedli smysluprázdné konverzace. Přistěhovalci mluví se silným přízvukem, a ne vždy s přesnou výslovností, takže to bylo chvílemi náročné. Nejhezčeji mluvili Filipínci, kterých jsou Státy plné.

Časový posun mínus 6 hodin jsme zvládli v pohodě – o poznání horší byl časový posun plus 9 hodin při cestě zpět. Za den jsme naběhali i 21 km (26 000 kroků). V Metropolitním muzeu nás odmítli pustit bez cestovních pasů, tak jsme se vydali v mrazu zpět na hotel. Cestou zpět jsme v metru zabloudili, jeli na opačnou stranu a ztratili se :-) Typický New York! Omylem jsme našli Rockefeler Center i Times Square. A Metropolitní muzeum jsme za trest (pro něj) vynechali 😊 Za to jsme našli spoustu jiných úžasných památek a vyhlídek.

Ačkoli po celou dobu pobytu v NY byly teploty pod bodem mrazu, ňůjorčani chodí dost nalehko: šortky, krátké rukávy, žabky, … Snadno jsme tak odlišili turistu v péřovce od domorodce.


Před cestou do NY jsme měli dilema, zda si pořídit New York Pass, který za 200 dolarů na 3 dny garantuje bezplatný vstup na největší skvosty NY a žádné čekání ve frontě. Dorazili jsme k Rockefellerovu centru, na němž je úžasná vyhlídka na NY. Před budovou dvě fronty bez popisu, která znamená co. Po hodině stání jsme se dozvěděli, že ta delší fronta o cca 200 lidech obsahuje lidi vlastnící New York Pass s přednostním právem vstupu, ale tím, že jich bylo tolik, tak stejně stáli ve frontě. Zapřeli jsme tedy pass a šli do kratší fronty, kde jsme si po hodině stání ve frontě na kasu koupili vstupenky. Další hodinu jsme si vystáli ve frontě na výtah do 67. patra Rockefelerova centra. Ale výhled to byl famózní. New York pass je tedy za nás ztráta času a peněz. Vrátili jsme ho a získali 400 $ zpět.

Části čekajících turistů kontrolovali covid pasy. Otázkou zůstává, proč turistům covid pasy kontrolují, když podmínkou pro vstup do země je očkování a negativní PCR.

Macy’s (zal. 1902) na Herald Square na Manhattanu je jeden z nejprestižnějších obchodních domů na světě. V 9 patrech (každé velikosti půlky fotbalového hřiště) jsme prolezli desítky obchodů. Oblečení (i to značkové) je v USA levnější než v ČR, potraviny a ubytování 2x až 3x dražší.
Dále na fotkách: Úžasné dřevěné eskalátory v Macy´s – Vánoční baňky, které sváděly k aplikaci Newtonovy houpačky (rázostroje) – Odvážné veverky v Central parku – Fenomenální nabídka zeleniny (ne jako u nás) – Mlíčka do kávy s příchutí Snickers (na kterých jsme fakt ujížděli :-D

Z vyhlídky Rockefellerova centra jsme zamířili do Battery parku na ferry (loď) k soše Svobody. Bohužel loď minula Liberty Island, ačkoli jsme se 2x ptali, zda tam jede. Tak jsme se po 30 minutách ocitli na Staten Islandu a zamířili bezplatnou ferry zpět na souši.

Američani mají jeden zvláštní zvyk: nechtějí nikdy nikoho zklamat tím, že by odmítli pomoci nebo řekli, že něco nevědí. Kdykoli jsme se ptali na cestu, tak nám vždy poradili, ale ve většině případů špatně. První den v metru nám ochotně nabízel domorodec svou MetroCard, aby nás pustil přes turniket, přestože jsme měli vlastní (vlastní MetroCard, ne vlastní turniket). Bohužel turnikety jsou pro lidi do 100 kg, protože nic většího (vč. kufru) turniketem neprojde. Pro tyto účely (XXL lidi a XXL kufry) jsou na každé stanici zvlášť obrovská vrata pro vstup naddimenzionálních subjektů a objektů.

Poslední den v NY jsme se rozhodli nevyužít nabídky Uberu, ale chtěli jsme zažít cestu na letiště Newark pomocí MHD (s těmi obrovskými kufry). Vstoupili jsme do metra čtyřmi různými vstupy z ulice, ale žádný nevedl na to správné nástupiště (směr letiště) – všechny končily na nástupišti opačným směrem. Hledání správného vstupu ale nebylo tím nejhorším zážitkem. Když jsme dorazili na autobusové nádraží, odkud jezdí autobusy na Newark, hledali jsme pokladny (jsou na konci cca 300metrové haly). Pak jsme hledali zastávku autobusu, který nás vezme na Newark. Tři různí lidé nám poskytli tři různé informace! Ani jedna nebyla správná! Hrozný zvyk! Po třiceti minutách jsme zastávku našli. Autobus – podle cedule – jezdil každých 15 minut. Po 50 minutách čekání jsme začali být pořádně nervózní. Co je hodně zvláštní, to je absence časových údajů na zastávkách (prostě nenajdete žádný jízdní řád) a absence cen v obchodech (kromě supermarketů), aby mohli cenu přizpůsobit konkrétnímu nakupujícímu.


Las Vegas

Po 6hodinovém letu jsme dorazili do Las Vegas. Půl hodiny trvalo najít zastávku autobusu, který jezdi k našemu hotelu – Flamingo v Caesar´s – každých 9 minut. Po 50 minutách jsme si zavolali Uber.

V šest ráno nás vyzvedl shuttle bus, aby nás vzal na 4hodinový výlet vrtulníkem do Grand Canyonu, z čehož 1 hodinu zabrala cesta shuttlem oběma směry, 1 hodinu samotný let vrtulníkem a 2 hodiny self tour na vyhlídky. Bylo to fenomenální a jak říká můj úžasný přítel Alex – dechberoucí jaxviňa.


V nejikoničtějším hotelu ve Vegas mají vlastní mini zoo, kde probíhá 2x denně komentované krmení voděodolného pelikána, ryb, kačen i 27leté černé labutě. Bylo to úžasné. Procházeli jsme spoustou shopping mallů, kasin a atrakcí. Zážitkem byly plně autonomní vlaky bez řidiče, které vozily turisty mezi atrakcemi, mezi hotely a mezi centrem Las Vegas a letištěm. Blbý je, že začínají jezdit v 7 h, kdežto my museli být poslední den na letišti ve 4 h.

Město vyrostlo v poušti, takže vše je „dovoz“, proto litr vody stál kolem 2 dolarů (v NY 0,3 dolaru). Las Vegas bylo nejčistší město ze všech navštívených: žádné exkrementy na chodnících a luxusně čisté toalety každých 20 metrů.


Los Angeles

Vstáváme ve 3 h, abychom v 6 h odletěli z Las Vegas do Los Angeles. U kontroly mě sebrala policie a hned mě po mně chtěli odevzdat telefon, který mezitím prošel rentgenem. Podal jsem jim ho a oni ručním analyzátorem zkoumali, co v něm je. Inu, jabko… Let trval hodinu, další hodinu zabrala cesta na hotel (asi nejhorší doteď, ale se sídlem na Beverly boulevardu). Metro v LA je špinavé a smradlavé. Bezdomovci všude: spí mezi hvězdami na chodníku slávy, v autobusech, v metru. Močí a kálejí i ve vozech metra a podle toho zapáchají stanice metra i samotné vozy. To ale není nic oproti San Franciscu…


V LA mají obvykle prý horké zimy, ale letos byla v zimě zima. Není tak divu, že jejich papundeklové hotely bez zateplení s plastovými výplněmi místo skla prochladnou velmi rychle.

Poslední den jsme se vydali do San Diega na plavání s delfíny. Jak u mezinárodních a vnitrostátních letenek, tak i u vlakové dopravy jsme museli ve 24h předstihu provést check-in. Hodinové setrvání v neoprenu a ledové vodě za deště nebylo kdovíco (holt trefili jsme ledový prosinec v San Diegu), ale mazlení s 2metrovým delfínětem o hmotnosti 250 kg bylo zážitkem! Fotku nemám z prostého důvodu: 69 $ vstupné, 169 $ interakce s delfíny, 70 $ cesta a pak si řeknou o 100 $ za jedinou fotku!! Takže fotku jsem z principu nekoupil, ale zážitek mi z hlavy smaže jen MUDr. Alex Alzheimer :-)
Zážitek to nebyl špatný – dováděli jsme s nimi v 6 lidech cca hodinu. Delfíni dělali různý ptákoviny, taky nás táhli po hladině (drželi jsme je za hrudní ploutve), nechali se s námi vyfotit… ALE! Trochu mi to připomínalo zfetované tygry, které si můžete na různých zoo farmách pohladit. Normální tygr by vám ukousl hlavu… Tihle delfíni byli tak trochu bez života – jako nafukovací figuríny. Takže díky, ale už nikdy více…

A pak jsme přeběhli přes koleje před přijíždějícím vlakem, dopustili se federálního zločinu a byli vykázáni z přepravy. Na špatném nástupišti jsme se ocitli proto, že nás amík ujišťoval, že „z této koleje zcela jistě jede vlak do Los Angeles“. Strašný zvyk!


San Francisco

Lidské a zvířecí výkaly na chodnících v cca metrových rozestupech … a nikomu to nevadí :-( Nejodpornější město kvůli exkrementům, ale nejhezčí město pro budovy, čínskou a japonskou čtvrť, luxusně stylový hotel s nudnou snídaní, ale s neomezeným přístupem ke kávě v lobby. Fajn courání po městě, kde ulice jdou z kopce do kopce – díky tomu jsme jeden den zaznamenali v aplikaci Pedometer celkem 61 zvládnutých pater, aniž bychom reálně nějaké vyšli.

Spropitné: Vyměnil jsem si koruny na 100 ks dolarových bankovek, protože jsem slyšel, že v USA se automaticky dává dýško všude a za všechno. Kupodivu ho v několika obchodech odmítli, že nesmí spropitné přijímat, ačkoli nám poskytli nadstandardní servis, v několika byli překvapení, ale v několika si natvrdo o spropitné řekli (Starbucks), ačkoli o žádný servis navíc nešlo (pití si musíte vyzvednout u kasy a stůl po sobě uklidit). Spropitné jsme tak propříště dávali jen tam, kde nám opravdu poskytli servis navíc.

Časový posun je kapitola sama o sobě. Vtipné je, že pokud letíte z Prahy do Los Angeles a let trvá 11 hodin, časový posun je –9 hodin, tak při vzletu v neděli v 7 h ráno přistanete v Los Angeles a je neděle 9 h ráno :-D Jakoby let trval jen 2 hodiny. Blbý je, že tělo se cítí na 18 h. A co teď? Tělo bude chtít jít za chvíli spát, ale v USA je teprve ráno :-D Zajímavý článek na toto téma je k dispozici na Wikipedii. Horší to je při zpáteční cestě: Při vzletu v 7 h ráno (délka letu 11 hodin, časový posun +9 hodin), přistanete až další den ve 3 h ráno, ale tělo se cítí na 18 h a za chvíli bude chtít jít spát, kdežto v Evropě bude teprve ráno. Pásmová nemoc po příletu do USA se neprojevila, ale sladění biorytmů a časových pásem po návratu do Evropy je šílené! Inu, stárnu :-D

Oblečení: Zažili jsme teploty od –8 °C (New York) po +18 °C (Las Vegas) a mně se nejvíce osvědčila péřová bunda, kterou mi doporučil můj horský vůdce. Rozdíl byl jen v tom, že v NY bylo pod bundou termo prádlo, kdežto v Las Vegas obyčejné tričko. V péřovce mi tak nebyla ani zima ani horko.

Květena: Zdálo se, že o tu jedinou napříč USA opravdu pečují… Fotky jsou všeříkající…

Lidé:

Co mě potěšilo:

  • Když jsme byli vyloučeni z přepravy pro spáchání federálního zločinu, sám od sebe nás oslovil Američan a radil nám, kam máme jít přebookovat jízdenky a kdy že jede další vlak a kam můžeme zajít na kávu … Jízdenky nebylo nutné přebookovávat a kavárna v té ulici nebyla. Strašný zvyk!
  • Hodinové dovádění s delfíny v bazénu skončilo zajímavým dialogem s jejich trenérkou: „Vy jste z Česka? A nechcete si jednoho delfína odvézt? Jeden náš podprůměrně inteligentní delfín by totiž byl nadprůměrně schopným ministrem ve Vaší vládě…“
  • A gól tomu nasadil policista v Mnichově při pasové kontrole, když po chvíli listování v pasech se zeptal:

„Odkud jste?“
„Z Česka…“
„Kam letíte?“
„Do Česka…“
„Odkud letíte?“
„Z Ameriky…“

Přitom do pasu byl povinně vložen boarding pass, na kterém byly všechny tyto informace uvedeny.

Co mě nejvíc naštvalo, ačkoli naštvat mě je fakt těžké:

  • V Las Vegas jsem potkal bezdomovce, který chodil po chodníku s cedulkou PENÍZE CHCI NA PIVO. Tak moc mě rozesmál, že jsem mu dal 5 $ za to, že se nechá vyfotit. Další den ale předstíral chromého na invalidním vozíku.
  • Ve 24h předstihu před odletem je nutno udělat check-in do letadla. Lufthansa poslala e-mail, že máme navíc uploadovat na jejich stránky naše dokumenty k vakcinaci a také termíny 1. a 2. dávky. Pomíjím, že bez obou dávek nelze vůbec do USA přiletět, tak nechápu, proč to chtěli před odletem zpět do EU! *** Aplikace Lufthansy pro iPhone nefungovala: šlo zadat jméno, příjmení, datum narození, ale už v seznamu nebyla Česká republika (ani pod C, ani pod T). Check-in jsme tedy provedli na notebooku (pomíjím, kolik lidí si na dovolenou bere s sebou notebook) – vše v němčině, kterou už dávno nešprechtím, bo web nemá anglickou mutaci. Na letišti po nás zaměstnankyně Lufthansy chtěla tytéž údaje znova! Nestačilo argumentovat, že jsme je uploadovali den předem na jejich web. Takže jsme začali zmateně v papírech hledat data obou dávek (nenapadlo mě, že jsou taky v aplikaci Tečka).

Navíc po nás chtěla QR kód, že máme hotový příjezdový formulář. Přitom Ministerstvo zdravotnictví nás smskou informovalo, že ho nemáme zapomenout vyplnit po příletu do ČR. Tolik sprostých slov má rouška za poslední dva roky neslyšela 😀 a soudě podle toho, že jsme nakonec odletěli, tak pracovnice neuměla česky.


Výdaje (za 1 osobu): Vypisuji jen ty největší položky – kafíčka ve Starbucks a nákupy v Macy´s neřeším 😀

  • letenka mezinárodní      17.792 Kč
  • 3 vnitrostátní letenky     11.996 Kč
  • let vrtulníkem                   9.850 Kč
  • plavání s delfíny               7.700 Kč
  • NY – Plaza hotel              6.923 Kč/4 noci
  • SF – Queen Anne             6.800 Kč/3 noci
  • LA – Beverly hotel           5.033 Kč/4 noci
  • LV – Flamingo hotel        4.900 Kč/4 noci
  • AXA pojištění                   3.195 Kč
  • ČSOB pojištění                 2.371 Kč
  • hlídání koček :-)               2.000 Kč
  • výlet Alcatraz                   935 Kč

Celkové výdaje překročily 104.000 Kč, nicméně v reálu jsem neplatil nic. Po zhubnutí 22 kg během podzimu 2021 jsem rozprodal všechny své XL obleky a věci, které jsem za poslední roky nakoupil „bo byly v akci“ a tím si vydělal na dovolenou v USA. Uvědomil jsem si, kolik pičičand kupuji zbytečně…

V souhrnu lze říci, že ačkoli ta dovolená byla dost drahá, tak každý vynaložený dolar předčil očekávání, protože ty zážitky byly – jak říká můj přítel Alex – absolutně dechberoucí. Nicméně jednou stačilo a do San Francisca bych se vrátil už jen jako průvodce svým přátelům.


Co mi trip dal a vzal:

Mé příspěvky z USA prezentované na facebooku a na tomto blogu neslouží k tomu, abych se chvástal/chlubil, co vše jsem prožil, ale abych inspiroval lidi, kteří o návštěvě USA uvažují, a ukázal něco z USA těm svým přátelům/klientům, kteří vědí, že se tam nikdy nepodívají.

Po návratu jsem dost zpomalil, což je v mém případě hodně dobrá zpráva :-) a spoustu věcí vnímám trochu jinak. Připravil jsem nám podrobný itinerář, takže dny v USA byly naspídované a narvané zážitky, které spousta lidí nezažije za celý život… Po první noci v nové lokaci jsme měli pocit, že tam jsme už pět dní… Zároveň si člověk začne v ČR vážit toho, co v minulosti kritizoval, např. chodníků, které jsou u nás čistší než v USA, vstřícnějších Čechů, kteří umí přiznat, že něco nevědí, české gastronomie na vysoké úrovni a cen na té nižší. A snad jsem se vrátil i skromnější … ačkoli zatím nevím, co mělo na tu změnu takový vliv. První značkovou věc ve svém životě – tu bílou bundu Calvin Klein za 299 $ – jsem si fakt nemohl odpustit… :-D
Nicméně to nejlepší na konec: I přes několikatýdenní žranici, kdy jsme degustovali opravdu hodně a všechno, jsem se vrátil o 2 kg tuků lehčí a s úbytkem 3 cm v pase :-) Teď mě můžete začít nenávidět 😃