Prvotním významem sexuality všech živočichů bylo rozmnožování. Člověk je vlastně v tomto smyslu v živé přírodě jakousi výjimkou, protože většina jeho sexuálních styků neslouží k rozmnožování, ale ke vzájemnému potěšení. I při tomto svém rekreačním účelu si lidská sexualita zachovala párový charakter. To ovšem zdaleka neznamená, že by každý člověk měl celoživotně jediného partnera nebo partnerku. Takováto celoživotní věrnost jedinému lidskému jedinci představuje spíš výjimku. Naprostá většina lidí v průběhu života několik partnerů vystřídá.
Muži jsou v takovém střídání poněkud výkonnější, často se příliš nezabývají kvalitou výběru, někdy dokonce berou všechno, co je po ruce. Zatímco pro muže končí rozmnožování předáním několika kapek ejakulátu, žena je zatížena devítiměsíčním těhotenstvím, porodem, kojením a péčí o dítě. Není tedy divu, že daleko zodpovědněji vybírá partnera, kterého k rozmnožování připustí. Proto asi na světě, kde existují desítky společenství s mnohoženstvím, představuje mnohomužství naprostou kuriozitu.
V Evropě a v ostatních zemích klasické židovsko-křesťanské morálky je uzákoněna monogamie – každý muž má jednu manželku a každá žena jednoho manžela. Což ovšem neznamená, že jeden z partnerů nemůže občas lovit v cizích vodách, a pokud takovýto sex realizuje, říká se tomu nevěra. Při nevěře je vždycky někomu více nebo méně ubližováno. Můžeme proti tomu protestovat, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.
MUDr. Radim Uzel, CSc., ze semináře Novinky v lidské sexualitě na přelomu 3. tisíciletí aneb sexuální harašení na pracovišti (publikováno v Nevšedníku)