Každý z nás zná někoho, kdo se – z jeho pohledu – v průběhu času změnil. Každý z nás se mění a tento vývoj je logický, pochopitelný a evolučně nutný. Já však svůj fokus zaměřím na ty, kteří se změnili (nebo byli změněni) příležitostí, kterou jim život poskytnul. Na ty z nás, které změnila FUNKCE.
Kdysi mi můj kamarád – soudce – vyprávěl příhodu, která uvolněně „nastartuje“ moji úvahu. Tento kamarád vzal jednou v létě svůj a kolegův talár do čistírny (ano, i soudci se potí :-) a obsluha mu na potvrzení napsala „2x plášť černý kouzelnický“. Byl to super vtip? Omyl? Narážka? Osobní zkušenost z neúspěšného pokusu zvýšit alimentační povinnost bývalého manžela? To nevím… Vím však, že tato historka v sobě skrývá velké kouzlo nechtěného, neboť mnozí ze soudců jsou svým způsobem skutečnými kouzelníky. I já znám osobně mnoho soudců a někteří z nich se za roky souzení VELMI změnili.
Profese člověka formuje/mění, ale kouzlení s lidskými osudy musí člověka, byť morálně sebesilnějšího, nutně změnit. Když to vezmeme od podstaty, každý máme jak dobrou, tak i špatnou stránku. Kdysi jsem slyšel, že funkce, moc, peníze a dokonce i fyzická síla umocní ve velké většině z nás především špatné vlastnosti s tím, že jen ti vnitřně silní jsou schopni jakési sebereflexe, sebepoznání, interní hygieny a v samotném důsledku nejsou těmito negativními vlivy ovlivněni natolik, že by se změnili k horšímu. Prostě s tím dokáží bojovat a tuto nerovnováhu vymanévrovat. Co mění soudce? To, že tahají za nitky osudu? To, že by měli být v ideálním případě neomylní? To, že jsou si vědomi své omylnosti, a jsou proto pod neustálým tlakem svého svědomí? To, že jsou podrobováni stresovým situacím v jednacích síních více či méně odvážnými advokáty, kteří se snaží být v dané chvíli těmi lepšími nebo dokonce nejlepšími? Nevím… Dělat bych to nechtěl a jsem rád, že mě osobně mění, alespoň doufám, jen věk, získané životní zkušenosti a lidé, které mám rád. Těmi se nechám měnit zcela dobrovolně a jsem vděčný za občasné nastavení zrcadla… byť ten první řízený pohled někdy opravdu zabolí :-) Mimochodem, je svým způsobem krásné, že slovo soud se skládá ze stejných písmen jako slovo osud. Možná by nebylo od věci, kdyby s touto replikou pracovali častěji i soudci…
No, a změny v chování u jedinců ve vedoucích politických funkcích máme možnost sledovat takřka v přímém přenosu skrze zpravodajské relace, pokud si někdy náhodou pustíme televizi v ten méně vhodný okamžik a dobrovolně si necháme chvíli ubližovat. Někoho volíme, protože se nám zdá aktuálně rozumný, orientovaný, schopný oné sebereflexe, schopný vtipu, sebeironie atd. Prostě je z našeho pohledu NORMÁLNÍ a chceme ho tam mít. Chceme jej vídávat v televizi a říkat si…jojo, to je pašák, toho jsem volil a dělá to dobře! No, a za pár let – v tom lepším případě – jsou naše iluze v troskách. Od investigativních novinářů a orgánů činných v trestním řízení se dovídáme, že náš favorit nerozhodoval sám, že sebou nechal vláčet, že nemá, a asi ani zřejmě nikdy neměl, vlastní názor a byl loutkou někoho, koho jsme nevolili, kdo stojí (nebo leží ;-) opodál, kdo je pro nás nevolitelný nebo přímo nesnesitelný. Obdobné situace někdy vnímáme také v obcích a městech, v nichž žijeme a kde nás to možná trápí ještě o trochu víc.
Přestože každého z nás čas od času ovládají „temné“ síly, jindy (a snad většinou) na nás působí i síly, které tuto interní „temnotu“ pomáhají přemáhat a prosvítit. Jsem si jist tím, že nemusíme být zrovna Harry Potter v kouzelnickém plášti s napřaženou bezovou hůlkou, abychom se s těmito situacemi byli schopni vypořádat. Chce to jen vnitřní sílu nebo citlivé, spravedlivé a vnímavé okolí. Žijme proto okamžikem, žijme naplno s těmi, které máme rádi. S těmi, kteří v nás – leckdy oprávněně – vzbuzují pochybnosti svojí promyšleně a následně i citlivě dávkovanou upřímností, díky čemuž nám současně mohou pomoci ke „korekci měřidel“, jimiž nahlížíme na sebe samotné. Pokud jsme schopni jim oplácet stejnou mincí a brát věci s nadhledem, pak je to zcela v pořádku.
Přejme tedy všem, aby tu sílu ke změně našli nebo aby jim byla dána či propůjčena skrze vnímavé okolí.
Pakliže naše síla nedosáhne na ty „postižené“ funkcí, zkusme je alespoň tolerovat. Oni za to v podstatě nemohou…
Mgr. Martin Rod, vedoucí odboru MěÚ Bystřice nad Pernštejnem
Dovětek Radima Martynka:
Když jsem Martina požádal o článek na téma, které nás oba tak trochu trápilo, netušil jsem, jaký slohový skvost vznikne, s jakou hloubkou se bude potýkat, ale především: jak výstižně bude mluvit z mého srdce.
I já poznal ve svém životě řadu úředníků, ze kterých se stali tajemníci. A najednou – mávnutím proutku – trvali na vykání. I Vy možná máte kolem sebe několik kolegů, ze kterých se stali vedoucí, a najednou zpychli. Vzpomeňme na řadu politických figurek, kteří byli ve své době slavní, ale dnes po nich ani pes neštěkne. Zároveň si uvědomme, kolik lidí zůstalo „lidských“ i po zvolení do funkce a díky tomu se těšili oblibě i po tom, co jejich mandát vypršel.
[poenta]: Nenechme si funkci stoupnout do hlavy. Nenechme ji, aby nás ovlivnila. Dnes jsme ředitelé, vrchní ministerští radové, tajemníci a starostové, ale když funkci ztratíme, budeme zase jen obyčejní lidé.