V Brně jsem strávil velkou část života. V činžáku bez zahrady – takže můj vztah k přírodě byl založený hlavně na tom, že jsem občas zalil kytku a ona mi za odměnu stejně umřela. Byl jsem městský člověk. Věděl jsem, kde je nejbližších třináct nejlépe hodnocených kaváren, abych stejně chodil jen do té jedné, ale kdybyste mi dali do ruky lopatu, tak ji pravděpodobně strčím do zásuvky a budu čekat, až se nabije.
Už přes rok ale bydlím na vesnici a spousta věcí je pro mě nových. Například když mi manželka koupila k narozeninám rýč… a nepřibalila návod. Což je odvážné, protože já jsem typ, co by si nejradši přečetl manuál i na škrábání brambor.
Obden se mi podaří pronést památnou větu: „Tak tohle by se mi v Brně nestalo.“ A pokaždé tím ve skutečnosti říkám: „Jsem sice dospělý muž, ale tady mě příroda systematicky šikanuje.“
Třeba když se v létě z koupelny ozval strašný řev, vyrazil jsem tam s myšlenou, že musím zachránit pavouka před těmi otřesnými decibely, jenže o pavouka vůbec nešlo. Po zemi si to šinula užovka. Ano. Užovka. V koupelně. Tak tohle by se v Brně fakt nestalo. V Brně se v koupelně šinou maximálně ponožky… a obvykle našich čtyř dětí.
Inu, zachránil jsem ji a odnesl do zahrady (to zvíře nebohé – ne manželku, i když v tu chvíli by se možná hodil odvoz i pro ni).
Po roce ale přicházím i na pozitiva. Třeba vyjdu na terasu, natáhnu ruku a utrhnu borůvky. Zní to idylicky, skoro jako reklama. Jenže na vesnici platí pravidlo: co je zadarmo, to se platí potem. Borůvky si utrhnu, jasně. Ale předtím mě čeká bonusový level: křovinořez, píchnutí o trn a minimálně jedna existenciální otázka typu: „Proč jsem si nekoupil byt s balkónem a fikusem?“
Pak dojdu ke kachníku a vezmu čerstvá vejce. Nádhera. Jenže taky zjišťuju, že vejce nejsou produkt. Vejce jsou dohoda s gangem opeřenců, kteří tě ráno vítají pohledem: „Tak co, šéfe, dneska bude krmení včas, nebo zase zavoláme odbory?“
A když si zajdu do sadu pro švestky, jablka nebo višně, mám pocit, že žiju sen. A pak se otočím a vidím, kolik je toho na zemi. A dochází mi, že na vesnici je romantika vždycky jen první půlka věty. Ta druhá zní: „… a teď to všechno sesbírej a zpracuj.“
Takže ano: všechno má své pro a proti.
A teď výhody velkoměsta:
- V Brně jsem po semináři přijel domů, osprchoval se, otevřel láhev vína a relaxoval. Na vesnici se osprchuji, obleču se do pracovního a jdu zase makat.
- V Brně byl večer odpočinek. Na vesnici je večer druhá směna. V Brně jsem vypínal hlavu. Na vesnici vypínám hlavně jističe.
- V Brně byla pošta otevřená nonstop. Jezdil jsem tam před půlnocí, kdy bylo nejméně lidí. Na vesnici je pošta a má otevřeno hodinu denně – jednou týdně. Trefit se do otevírací doby je tady národní sport. A když to nestihneš, nevadí – jen budeš další týden žít bez balíku, bez dopisu a bez víry v civilizaci.
- V Brně jsem měl Makro, Decathlon, Globus i Kaufland 10 minut daleko. Z vesnice musím jet hodinu, abych zakopl o první pořádný obchod. A když tam už jedu, koupím všechno. Ne proto, že jsem rozumný. Ale protože nejsem blázen, abych to absolvoval dvakrát.
- Nejsložitější zařízení v Brně, které jsem musel obsluhovat, byla mikrovlnka. Na vesnici je to cirkulárka, řetězová pila, kultivátor, křovinořez, sekačka, míchačka na beton…
V Brně jsem řešil: „Ohřeju si to na 800 wattů?“ Na vesnici řeším: „Zůstane mi dneska všech deset prstů?“ A upřímně: někdy se i tak netrefím. Kachny by mohly vyprávět. - V Brně bylo centrální vytápění. Na vesnici musím zatopit v kotli dřevem, které jsem si objednal, zaplatil a narovnal do dřevníku. Takže teplo tady není služba. Teplo je projekt. A hlavně: teplo je závazek. Zatímco ve městě otočíš kolečkem, tady otočíš… životem.
- V Brně mě znali dva sousedi. Nádherná anonymita. Míň řečí, míň sociálního tlaku.
Na vesnici mě znají všichni. A já je taky. Jenže hlavně oni znají mě. A když někoho nepotkáš tři dny, tak to není „měl jsem práci“. To je „stalo se něco? jsi v pořádku? žiješ?“. - Z Brna bylo všechno 90 minut: Praha, Ostrava, Vídeň, Bratislava. Z vesnice je všechno 3 až 5 hodin. Tady se neříká „zajdeme na otočku“. Tady se říká: „vyrazíme a uvidíme, jestli se vrátíme jako rodina.“
A teď výhody vesnice:
- Čistý vzduch, široké pláně, velký dům, obrovský sad plný ovoce 😊 a septik plný 💩☹ (yin a yang venkova)
- Vlastní dílna → větší svoboda dělat si vše po svém (a taky víc příležitostí to podělat po svém)
- Méně hluku, méně vizuálního smogu – v noci tma a hvězdy (a ráno kohout, co má pocit, že je budík celé planety)
- Vlastní ovoce/vejce/bylinky – pocit, že něco roste díky tobě (a ne díky slevě 30 %)
- Silnější sousedské vazby: výpomoc, půjčení nářadí, hlídání (a občas i hlídání tebe)
- Lokální tradice: hody, posvícení, brigády, degustace slivovice 😊 (sociální síť v tekutém stavu)
- Méně spěchu, menší tlak být pořád dostupný
- Zahrada jako terapie: hlava vypne, tělo maká (a druhý den tělo připomene, že už nejsi student)
Resumé:
Na papíře to vypadá, že město vyhrává na plné čáře, ale na vesnici cítím seberealizaci. Když vystřelíš z hřebíkovačky poslední hřebík na dokončení kachníku, zapojíš kachnám elektřinu… ten pocit bych v Brně nikdy nezažil. V Brně jsem byl uživatel života. Na vesnici jsem jeho servisní technik.
- Město šetří čas, vesnice šetří nervy.
- Ve městě kupuješ pohodlí. Na vesnici si ho vyrábíš.
- Město nabízí služby, vesnice nabízí prostor.
- Město je rychlé. Vesnice je hluboká.
- Ve městě máš anonymitu, na vesnici máš oporu (a někdy i dohled, audit a komentář).