STRACH. BEZMOC. HRŮZA. Když šplháte nahoru a za chvíli máte skočit. Nikdy v životě byste to neudělali, ale dnešek je jiný. Máte chuť posunout hranice své zóny komfortu. Strachem se třesoucí ruce i nohy skrýváte za lanový žebřík vlnící se ve větru. Víte totiž, že až došplháte do 13 metrů, které vám budou připadat jako 30 metrů, máte udělat krok do prázdna a letět volným pádem dolů v naději, že brzdící lano tělo nad zemí zpomalí. S každým dalším metrem je dialog mezi mozkem a srdcem hlasitější:
Mozek: „To nedáš. Vrať se.“
Já: „Asi bych se měl vrátit.“
Srdce: „Máš přeci jistící lano – zachrání tě.“
Mozek: „Jak myslíš, ale já si stejně myslím, že se rozflákneš o zem.“
Já: „Fakt se rozfláknu o zem – raději se vrátím.“ Zpomaluji ve výstupu nahoru.
Srdce: „V životě jsi dokázal těžší věci než udělat krok do prázdna.“
Mozek: „Gravitaci neokecáš.“
Srdce: „Co když tohle je další zkouška k tomu, abys JI zase získal? V životě vás potkají těžké věci a aspoň budeš připraven.“
Já: Zrychluji ve výstupu nahoru. Říkám si, že nic není těžké, když vám jde o získání něčeho konkrétního. Chci JI získat a udělám pro to cokoli, i kdybych měl vystoupit ze své zóny komfortu. Několik sekund a … jsem na konci lanového žebříku… Srdce zrychlilo a vytvořilo světový rekord v počtu beatů za minutu. Kladu nohu do prázdna a dech se zatajil. Padám dolů. Šok. Adrenalin v nanosekundě zaplavuje tělo.
Člověk si najednou uvědomí, že to nejtěžší v životě je udělat první krok. Ono to pak nějak dopadne.
Člověk si také uvědomí, že při správné motivaci dokáže věci, které by – kvůli mozku – dříve nedokázal.
O atrakci PowerFan v brněnském Jungle Parku vím roky a nikdy bych si na ni nedovolil vyšplhat, abych skočil. Poslední dny jsou něčím jiné…
část o tom, jak se lidé (ne)mění dopíšu po návratu z italských Alp