Před pěti lety jsem poslal na jednoho dlouhodobého dlužníka svého právníka s předžalobní výzvou. Jenže to jsem neměl dělat. Z dlužníka se stal agresor, který začal na mnoha webech zveřejňovat pomluvy: že podnikám nelegálně, nemám žádné akreditace, neplatím daně, … Sesypal jsem se, i když nic z toho nebyla pravda a vše bylo doložitelné (v živnostenském rejstříku, v seznamu akreditací MV ČR, v daňových přiznáních).

Tyto pomluvy měly ale jeden zajímavý dopad: opustila mě přítelkyně a několik kamarádů se ode mě odvrátilo. Bylo mi na nic, ale záhy jsem si uvědomil, že to nebyli správní lidé, pokud dali přednost lžím před osobní zkušeností. Jakou hodnotu má ztráta takových lidí?

V roce 2018 se situace opakovala. Jedna z mých kamarádek začala veřejně pomlouvat jednoho z mých nejlepších lektorů: že je alkoholik, děvkař, násilník… že prý to slyšela od jeho spolupracovnice. Protestoval jsem proti těm tvrzením… Vysvětloval jsem, že to není pravda, ale i kdyby to pravda byla, nemá právo šířit tyto informace. Vyjádřil jsem nesouhlas s kamarádčinými tvrzeními. Jenže to jsem neměl dělat.

Kecám… jsem rád, že jsem to udělal. Tahle bytost, která v životě moc nedokázala a jen se vozila na úspěších ostatních (a mě bavilo posouvat ji dál a výš v osobnostní i profesní sféře), začala šířit pomluvy o mé maličkosti mezi našimi společnými přáteli. A já jsem byl nadšen, když se objevily tři kousky, které mě okamžitě kopnuly do zadku a vyhodily z přátel na sociální síti. Ale nadšenější jsem byl, když mi ti ostatní sdělili, že před nenávistnými tvrzeními plnými lží dávají přednost osobní zkušenosti. Nenávist jedince mi pomohla oddělit opravdové přátele od „přátel“.

Pomlouvá-li nás někdo, je tomu zpravidla proto, že máme něco, co on nemá, ať už tím něčím je nakažlivý smích, obrovské srdce, umění naslouchat, nevyčerpatelná zásoba skvělé nálady, opravdová přátelství nebo jen doušek inspirace, kterým obohacujeme lidi kolem sebe. Posledním stupněm závisti je nenávist. — Plinius ml. I vzpomněl jsem si na Sokratův test…

Sokratův test [1]

V antickém Řecku (469–399 před naším letopočtem) byl Sokrates široce uznávaný pro svou moudrost. Jednoho dne za ním celý nadšený přiběhl jeden z jeho známých a řekl:

„Sokrate, víš, co jsem právě slyšel o jednom z tvých žáků?“

„Počkej chvíli,“ odvětil Sokrates. „Předtím, než mi to řekneš, chci, abys prošel jedním malým testem: testem tří. První je test pravdy. Jsi si absolutně jistý, že to, co se mi chystáš říct, je pravda?“

„Ne,“ odpověděl muž, „v podstatě jsem to jen zaslechl.“

„V pořádku,“ říká Sokrates, „takže ty nevíš, jestli to je pravda nebo ne. Nyní vyzkoušíme druhý test: test dobra. Je to, co mi chceš říct o mém žákovi, něco dobrého?“

„Ne, právě naopak…“

„Takže,“ pokračuje Sokrates, „ty mi chceš o něm říct něco špatného, ​​přestože nejsi si jistý, jestli je to pravda?“

Muž jen trochu zahanbeně pokrčil rameny.

Sokrates pokračoval: „Ještě pořád můžeš uspět, protože je zde třetí test: test užitečnosti. Bude to, co mi chceš říct o mém žákovi, pro mě užitečné?“

„Ne, vlastně ani ne…“

„Tak,“ konstatoval Sokrates, „pokud to, co se mi chystáš říct, není ani pravdivé, ani dobré a dokonce ani užitečné, proč mi to vlastně chceš říct?“

Muž zůstal poražen, zahanben a nic víc už neřekl…

Ponaučení:
Příště, když budete pociťovat potřebu o někom mluvit, zeptejte se nejprve sebe: Je to pravda? Je to dobré? Je to užitečné?

[1] Zdroj: www.alternativnimagazin.cz/sokratuv-test-nez-neco-vyslovite-podrobte-to-timto-3-testem/