Od malička mě učili, že pozdravit je slušnost – odpovědět povinnost. Prolétli Vám hlavou všichni ti kolegové, sousedi, šéfové, …, které zdvořile zdravíte, ale kteří dělají, že Vás neslyšeli? No, třeba Vás vážně neslyšeli. Zkuste to příště hlasitěji a s očním kontaktem.
Přednášel jsem na Základní umělecké škole Habrmanova v Hradci Králové. Učitelům ZUŠ. Umělcům. Bohémům. Lidem, kteří jsou nočními sovami. Lidem, kteří jen stěží vstanou s nadšením na seminář, který začíná v 8 hodin.
Seminář ještě nezačal a už bylo možné zpozorovat ve skupině něco zvláštního… Pozoroval jsem je, vzdělával a bavil a … nechápal. Zdálo se, jako by tito lidé nebyli z planety Země (o České republice ani nemluvě). Vysvětlím na několika příkladech:
- Jedna z účastnic přišla se 7minutovým zpožděním. Když se blížila ke svému obvyklému místu, kolega vyskočil a odsunul ji židli, aby ji vzápětí mohl zase přisunout.
- Z první lavice vyskočila jiná kolegyně a tiše docupitala k nově příchozí s prezenční listinou.
- Jinému pozdě příchozímu chyběla skripta, a tak účastník z první lavice nenápadně poslal – jako by tichou poštou – svému kolegovi ten kus navíc.
- O přestávce se muž v druhé lavici zeptal své kolegyně, zda ji může připravit kávu – s cukrem, mlékem, nebo obojím.
- Když jinému kolegovi došly gumídci Haribo, jeho spolusedící mu nabídla ze svého balení.
Byl jsem v šoku… Pozorovat tyto neskutečně zdvořilé, vstřícné, empatické bytosti v kontrastu celospolečenského chování, kdy jsou lidé na sebe nepříjemní, nevstřícní a raději Vám kolikrát bouchnou dveřmi před nosem, než aby je podrželi.
Ostatně, dámy, kdy Vám některý z kolegů naposled podržel dveře, odsunul židli nebo se rozdělil o svou svačinu? S přáním lepších vztahů nejen na pracovišti Radim M.