Když nemůžeš, přidej víc…

Kdykoli kdokoli řekl, že něco nejde, hluboce jsem se zamyslel, jak dokázat, že to jde :-) Nikdy jsem nečekal, až mi úspěch spadne do klína. Pronásledoval jsem ho šíleným tempem, což je důvod, proč je tak málo Beranů závislých na sociální podpoře :-)

Příběhy v tomto článku nejsou smyšlené, ale nejsou zde taky proto, abych se chlubil, co vše jsem dokázal, ale abych ukázal, že pokud jeden člověk dokáže tu nejnepravděpodobnější věc (jako že 12letá holka vyšplhá nejtěžší skálu v zemi, na kterou si ani zkušení lezci netroufnou), jiný člověk dokáže, cokoli si zamane přesně v rámci hesla cokoli si dokážeš představit, to dokážeš uskutečnit.

„Nikdy neříkejte, že něco nejde. Dříve či později se najde někdo, kdo neví, že to nejde, a dokáže to.“
William Wilberforce

Když mi před covidem kamarádka vyprávěla, jak je náročné získat zbrojní průkaz a co vše to obnáší a jak ji už třikrát vyhodili od zkoušky, přijal jsem to jako výzvu. Našprtal jsem se otázky (tedy spíše odpovědi), zaplatil si 3hodinový kurz manipulace se zbraní a těšil se na zkoušky. Přišel covid, zkoušky byly zrušeny (co kdyby koronavir číhal na terči), v účinnost vstoupila novela zákona a já se začal od píky učit otázky nové. Ze skupiny 12 žadatelů zvládlo teoretickou část 10 účastníků. Z těch 10 zvládli praktickou část jen 4. Nezapomenu, když jeden z frekventantů kurzu na povel „uchopte zbraň“ omylem otočil hlaveň na zkoušejícího komisaře. V tu chvíli – s úžasem v očích všech, kteří pozorovali jeho zkoušku – od ní vyletěl. Samozřejmě nelze během zkoušky namířit zbraň mimo bezpečný úhel. Výzva byla přijata a splněna. Získal jsem zbrojní průkaz a pak i průkaz zbraně.

„Neříkej, že nemůžeš, když nechceš! Přijdou dnové, kdy to bude daleko složitější a horší:
budeš chtít a nebudeš moci.“
Jan Werich

Jiná kamarádka mi vyprávěla, jak náročný je pole dance, jak je těžké udržet se na tyči, jak to šíleně bolí a že to nezvládne kdekdo, a že to vyžaduje obrovskou výdrž, trpělivost a disciplínu. Dostala mě ale tím, že se určitou figuru (viz níže) učila 4 měsíce.

Moc mě lákala představa dostat 85 kg – navzdory gravitaci – na vertikální tyč. Po 7 lekcích gymnastiky na tyči jsem zvládal divy a onu figuru jsem se naučil za 4 minuty. Je pravdou, že jsem několikrát z tyče spadl, ale jen ten učený z nebe nespadl :-) Mimochodem: Na ZŠ jsem nenáviděl šplh, protože mi nešel – u pole dance jsem ho miloval. Došlo mi, že v hodinách tělocviku to bylo jen o tom, že nám nikdo nevysvětlil techniku. Soudruh učitel jen zařval: „Lez!“ Výzva byla přijata a splněna.

„Neříkej, že to nejde.
Raději řekni, že to zatím neumíš.“
Tomáš Baťa

Pamatuji, když mi před lety jeden tajemník po telefonu vyprávěl, jak během své dovolené zlézal skály. Nevěřícně jsem kroutil hlavou a ujišťoval ho, že já na skály koukám nanejvýš v televizi! Nejsem sice žádný blonďatý Ken z gauče od Mattela, ale dostat v té době 110 kg do 1. patra úřadu bez výtahu jsem považoval za olympijskou disciplínu. Jenže on řekl něco, co říkat neměl: „Chápu, že lidé s nadváhou prostě na takový sport nemají a stěží dolezou k ledničce…“ A tím mě dožral. Zavřel jsem ledničku, dožral sousto, odplazil se k počítači, objednal si ferratový kurz na Vysočině, pak s instruktorem absolvoval výlet do Alp na svou první D-ferratu a zcela propadl kouzlu zajištěného lezení. Výzva byla přijata a splněna.

Obtížnost se uvádí na škále A až F, kdy A je chůze po rovné traverze (nenáročná na sílu v rukou či nohou) a F je nejtěžší lezení obvykle s převisem (náročné na sílu v rukou a výdrž).

Pro ferraty jsem nadchl i svou partnerku – říkejme jí Šárka, protože se tak jmenuje – a tak jsme po absolvovaných výstupech na Ledovou stěnu, Jezerní stěnu a Slánskou skálu vzali naše tři holky na Velkou dohodu v Moravském krasu. Je tam několik zajištěných tras do obtížnosti E. Obtížnost F v Česku není, takže tato skála je nejtěžší v ČR. Nejmenší z dcer šla s maminkou na lanový park a já verbálně jistil dvě starší zezdola. S jistotou zlézaly obtížnost B, pomaleji lezly v úsecích C a když jsem viděl, jak se perou s obtížností D, tak jsem pod skálou zatínal bicepsy a prožíval to s nimi. Zvládly D, dokončily trasu a slezly dolů. Hodně se mi ulevilo. Až náhle Verča pronesla: „Je tu i něco těžšího?“ V poledním slunci se moje zorničky rozjely do všech stran a já přemýšlel, jestli mám zalhat, nebo říct pravdu. „A můžu to zkusit?“ pokračovala, když jsem ukázal na skálu obtížnosti E.

Jakmile zacvakla karabinu na ocelové lano, ruch na ostatních trasách ustal. Ostatní lezci se zajistili v odsedkách, pohodlně se usadili na skále a s úžasem zírali na tu 12letou blondýnku, jak se chystá na nejtěžší skálu v zemi. Lidé v přeplněném areálu ztichli a zírali vzhůru na pomalý, ale jistojistý výstup Verči, kterou jsem zezdola navigoval. Majitel areálu a dva vysokohorští vůdci přišli „poslepu“ ke mně, aniž by ztratili oční kontakt s lezkyní na skále. „Víte, že tuhle skálu letos ještě nikdo nevylezl?“ ptal se první a varoval mě tak před případným krachem Verčiny expedice. „Tak to neříkejte nahlas,“ zašeptal jsem. „Jak dlouho vlastně zlézá Vaše dcera skály?“ ptal se druhý. „Je na skále poprvé v životě,“ šeptl jsem a periferním zrakem viděl, jak jsem všem třem vyrazil touto informací dech. Když Verča dosáhla vrcholu, obrovské ticho přehlušil nadšený potlesk a pískot všech lezců, instruktorů i majitele. Ona prostě nevěděla, že to nejde vylézt, proto to zkusila a zvládla to. Výzva byla přijata a splněna.

„Když nemůžeš, přidej víc – zakřič prostě z plných plic,
že slovo nejde neexistuje – slovo nejde neexistuje…
Když nemůžeš, přidej víc – zakřič prostě z plných plic,
že to dáš, na to máš – že to dáš…“
Mirai

Až Vám bude někdo říkat, že něco nejde … nebo kdykoli se zaseknete a nemůžete se hnout dál, vzpomeňte si na okamžiky ze svého života, kdy jste zvládli něco, co na první pohled vypadalo nereálně.