Čekání na miminko aneb Rozhovor dvou nenarozených dětí

Tento příspěvek asi bude trochu infantilní :-) a pro mnoho mých klientů-úředníků naprosto „mimo mísu“, ale pro ty, kteří mě znají o chlup lépe, to bude další stránka do pověstné knihy Radimova života.

Ve svých 46 letech jsem si pořídil miminko. Je leden 2024 a my jsme na začátku 3. trimetru… Ale celý život jsem chtěl potomka. Ve třiceti mi dokonce tikaly pověstné biologické hodiny, ale než mít dítě za každou cenu bez ohledu na to „s kým“, rozhodl jsem se dozrát a počkat si na tu nejpravější z pravých. Ostatně mé životní anabáze byly inspirací pro romány On/Ona.

Těhotenství si užívám … no, jak bych to nejlépe napsal … jako dítě! Užívám si kopání miminka, užívám si hru na doteky, kdy já dám prst na bříško a miminko tam dá ruku/nohu, a pak zase změním místo a miminko mi zase dává pac (high-five). Spíš jde ale o náhodné reflexy než opravdovou hru 😇 Poprvé v životě chodím na ultrazvuk a nechápu, jak doktor rozezná na monitoru v té směsi padesáti odstínů šedi, kde je která část těla miminka. Celé večery sedím na netu a vybírám oblečení, hračky, postýlku, …, až to místy vypadá jako z románu On:

Žena si vybírá kočárek podle kritérií: nafukovací/plastová kola, otočná/pevná kola, přehazovací rukojeť/otočné sezení.
Muž vybírá kočárek jako auto: Kolik má kol? Mají odpružení? Jaká je hmotnost, nosnost a skladnost? Má náhon na přední kola? Je v metalíze? Co spotřeba? A volitelná výbava? Nánožník, polohovatelné opěrky, ergonomická rukojeť?

Inu, první tipy na kočárek byly opravdu divoké 😁 ale manželka má po 3 dětech už jasnou představu o tom, jaký kočárek je pro 4. dítko dostačující… A pak mi jeden večer vyprávěla rozhovor dvou nenarozených dětí:

V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:

• Věříš v život po porodu?
• Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
• Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
• To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
• No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený – pupeční šňůra je už teď moc krátká.
• Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.
• Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic než vleklá stísněnost v temnu.
• No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
• Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
• No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
• Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
• No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom…

…
Do termínu porodu zbývá 5 dní a je to takové čekání na Godota 👶😃 Termín je to teoretický a miminko prý samo pozná, kdy zatouží zjistit, zda existuje život po porodu. Nejkrásnější jsou okamžiky očekávání toho neznámého… toho, co jsem nikdy nezažil. Taška do porodnice sbalená, PFko oznamující narození dítka připraveno, přebalovací pult sestavený, auto pro 8 cestujících vybráno…

…
A nastal den R. Vyjeli jsme v 22 h do porodnice se stahy po 5 minutách. Dokonce jsem se měsíce dopředu těšil, jak v měřeném úseku překročím rychlost a nedostanu pokutu, protože to je jediná výjimka, kdy pokutu dostat při překročení rychlosti v obci nelze 🚘

Přivítaly nás dvě sestřičky/porodní asistentky a jedna říká „je brzo – vraťte se domů“ a druhá na to „čtvrté dítě? rozhodně zůstaňte!“. Zůstali jsme a za 5 h bylo dítko na světě.

Nejhorší během porodu je ta bezmoc, když manželku trápí obrovské bolesti a manžel nemůže dělat zhola nic! A personál jen říká „dýchejte, dýchejte“. (Pozn. manželky: To je blbost, protože zhola nic jsi nedělal! Byl jsi tam se mnou a bez řečí sis nechal drtit ruku 😁). Ale ta radost z narození malého zázraku překryje tu bezmoc. Poprvé v životě jsem zažil slzy štěstí. Rian spatřil světlo světa vysmátý jako malý, roztomilý banán. A tady už slibované PFko:

---

Etika a empatie ve zdravotnictví

Asi každý máme nějakou tu zkušenost s lajdáckými lékaři, kteří léčí, léčí, ale nevyléčí.

Manželka vzpomíná, že když chodívala na preventivní prohlídky k ženské lékařce, tak ji děsila slovy „nebudete mít problém otěhotnět, ale budete mít velký problém dítě donosit“. Jak tohle působí na ženu, která otěhotní, a v uších jí zní doktorčina slova?! Nakonec manželka odnosila čtyři děti. Do poslední chvíle chodila do práce, byla aktivní a všechny se narodily v termínu. Gynekoložka před několika málo lety zemřela na problémy související s její odborností.

Já vzpomínám, když jsem před lety zašel z hecu na spermiogram a výsledky byly děsivé: pravděpodobnost oplodnění přirozenou cestou byla 0,01 %. To není pro muže, kterému tikají hodiny, povzbuzující zpráva. Lékař mi doporučil léčbu za desítky tisíc. Místo toho jsem se obrátil na jiného lékaře; MUDr. Google mi poradil, abych omezil kávu na 3 šálky denně a nosil volnější spodní prádlo. Další spermiogram dopadl o poznání lépe: pravděpodobnost oplodnění přirozenou cestou byla 99,01 %. Jedním výronem jsem mohl zdvojnásobit populaci USA. Zadarmo.

Ponaučení:
Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.
Nic není tak zlé, jak se na první pohled zdá.
Nic není tak naléhavé, jak někdo tvrdí.
(Pozn. manželky: No, kromě toho, když se miminko dere na svět 🤣To mi teda dost naléhavé přišlo.)