Když odcházel Radim Uzel, se kterým jsem spolupracoval spousty let, nechal si zavolat biskupa církve husitské a nařídil mu, aby na pohřbu řekl pár vtipů, aby rozesmál přítomné. Radim byl výjimečný člověk, který by se rozdal pro druhé.
Když ho na našich besedách ptali, co nejraději dělá ve volném čase, tak se smíchem odpovídal: „Jsem ve věku, kdy mě na práci nejvíc těší, když ji dělá někdo jiný. A tak jsem si na verandu pořídil houpací křeslo a na zahradu automatickou sekačku na trávu a dívám se, jak pracuje…“
Nikdy jsem ho nezažil, aby odmítl něčí otázku, aby nezodpověděl sebezapeklitější dotaz, aby odmítl někomu společné selfie… Když odešel do nebe, vrhlo se na něj pár supů a hezky zatepla ho tepali, že prý schvaluje sexuální útoky na ženy. Přitom jediné, co kdy na besedách řekl, že když začínal jako lékař v nemocnici, tak poplácání sestřičky po zadku bylo tím, co utužovalo vztahy. Šlo o 70. léta minulého století – ne o 20. léta toho nového.
Jsem rád, že většina mých klientů vzpomíná na tohoto výjimečného člověka s nostalgií, s úsměvem na rtu, s hezkou vzpomínkou… Ostatně pokochat se můžete videem z jedné z našich besed.
Neméně výjimečná byla i moje mamka. Narodila se v září 1949 a dnes zemřela. Před několika málo dny si mě nechala zavolat do hospice, aby ještě stihla vzít do náruče svého jediného, 6týdenního vnuka a … v klidu odešla. Byla stejně výjimečná jako Radim Uzel – alespoň pro mě.
Po mé promoci jsme se na 15 let odloučili. Nechtěla o mně slyšet, nechtěla mě vidět. Po cca 7 letech tohoto 15letého období jsem jí poslal dopis, ve kterém jsem se jí omluvil za to, že jsem nebyl vždy dobrým synem, a odpustil jí, že ne vždy byla dobrou matkou. Trvalo jí dalších 8 let, než přišla na to, že život je příliš krátký, než abychom ho trávili hádkami. Ozvala se mi s tím, že je ve 3. stádiu jedné zákeřné nemoci a že umírá.
V životě pro mě udělala jedinou dobrou věc. Nebýt jí, nebyl bych tím, kým jsem. Bila se za mě, když jsem se na první dobrou nedostal na obchodní akademii. Střední škola mě nasměrovala k mé odbornosti a ta mě dostala k založení firmy a k psaní knih. Kromě této jediné události mi však mamka nikdy nepomohla, kdežto mým sourozencům pomáhala se vším: se studiem, s prací, sloužila radou, péčí, penězi, … Když jsem se jí po letech zeptal, proč mi nikdy nepomohla, řekla: „Tys to nepotřeboval… Ty ses vždy dokázal o sebe postarat sám… ale tví sourozenci by to bez mé pomoci nezvládli…“
Když mi v mých 3 letech zemřel otec, nic to se mnou neudělalo… nepamatuji si jeho přítomnost a skon. Ale jsem hrdý, že jsem měl možnost být synem své matky. Jsem rád, že jsme se udobřili. Jsem rád, že jsme se stihli rozloučit. Vzpomínejte na ni s láskou a úsměvem na rtu. Ona si to zaslouží.
Važte si lidí kolem sebe… Pomáhejte jim… Neurážejte se pro malichernosti… Užívejte si společných okamžiků, dokud jsou tady s námi…
