Vždycky jsem tvrdil, že Brno nikdy neopustím, a přesto jsem se v 04/2021 odstěhoval, ačkoli jsem netušil, že se můj pobyt v západních Čechách omezí na pouhých 10 měsíců. Člověk míní a pánbůh mění, a tak jsem od 01/2022 zpět v Brně. Plzeň je lepší v jediném bodě, který málokdo ocení, ale já – coby velmi neprůměrný muž, který si potykal s řadou domácích spotřebičů – oceňuji, že tam nemají tvrdou vodu. Za 10 měsíců jsem nemusel rychlovarnou konvici ani jednou čistit od vodního kamene, kdežto v Brně to dělám obden.

Plzeň je vzdálená od Brna pouhé 2,5 hodiny autem, a přesto je plzeňská mentalita hodně jiná. Nevnímám ji negativně pro to, co se mi v Plzni stalo a co uspíšilo můj návrat – vnímám ji negativně od prvního dne, co jsem tam žil.

Plzeňáci jsou soustavně zamračení, negativističní, zlí, nepřejícní, hrají si na svém písečku, jsou nekontaktní, nemluvní a řídí jako obyvatelé Neapole. Celou dobu jsem zdravil v domě o jedenácti bytech všechny sousedy – odpovídal mi jediný, a ještě tak nasranózně, že jsem si kolikrát říkal, jestli to mám zapotřebí.

Když jdete s nákupem, tak jste rádi, když potkáte souseda, který zrovna vychází z domu a nechá vám otevřené dveře, abyste nemuseli pokládat tašky na zem a lovit klíče. Pozdravíte ho a on vám ty dveře stejně před nosem zabouchne. Nechápete.

Nejednou bezdomovci převrhli kontejner a vysypali z něj veškerý obsah a nikomu to nevadilo. Nechají ležet obsah kontíku několik dní na chodníku, dokud to někdo neuklidí.

V Plzni je jedno, jestli projíždíte křižovatku na zelenou, protože stejně se vám xkrát stane, že z vedlejší ulice pojede někdo na červenou „bo ho barvy na semaforu nezajímají“.

Smlouva s UPC mi skončila už týden před mým stěhováním z Plzně, tak jsem požádal sousedku, jestli bych mohl po dobu 7 dní používat její wi-fi, páč má silný signál, který sahá až do mého bytu. „Ne, to nejde!“ zabouchla dveře.

Takových mikro situací byly desítky … a pro člověka mého ražení, který má rád neformální, přátelské vztahy, který je vstřícný a nápomocný vůči všem bez ohledu na to, zda toho člověka zná nebo ne, a který nezná slova „to nejde“, bylo bydlení v Plzni čirým utrpením.

Jeden klient mi to vysvětlil… Plzeňáci jsou prý náplava a nemají vztah k té půdě, k těm nádherným památkám, k tomu lidskému a přírodnímu bohatství. Proto se chovají jako dementi.

Nechci generalizovat, protože i v Plzeňském kraji mám řadu úžasných, charizmatických a energických klientů/přátel, takže to uvedu na pravou míru pomocí statistiky: Na Ostravsku a na Brněnsku, kde jsem dohromady strávil 98 % svého života, jsem potkal nejvýše 5 % dementů, ale v Plzni nejvýše 5 % fajn lidí.

„Neříkej, že nemůžeš, když nechceš!
Přijdou dnové, kdy to bude daleko složitější a horší:
budeš chtít a nebudeš moci. (Jan Werich, 1905–1980)

Po návratu do Brna jsem začal několikrát týdně navštěvovat jeden domov pro seniory. Sedám si ke stolu s úžasnými staříky (v tom nejkrásnějším slova smyslu), popíjíme gin a oni vypráví, co vše v životě zažili. Potkávám 105letou stařenku-čiperku, která tráví několik hodin denně tím, že chodí po zdejším parku. Pořád dokola. Atmosféra tady je neuvěřitelná … ten klid, ta pohoda, nikdo se za ničím nehoní … a kdykoli přijdu, každý z nich se mě znova a znova ptá, jak se jmenuji, co dělám a jestli přijdu zas. Ačkoli od posledního setkání uplynulo jen pár hodin, nepamatují si mě.

Na rozdíl od spousty lidí, kteří mohou, ale nechtějí, senioři by chtěli, ale nemohou. Člověk si uvědomí, že by si měl vážit toho, co má, a ne pořád nadávat na to, co nemá.

Kocour se schoulil na můj klín – slza dopadla na svůj stín.

Dodatek převzat z internetu:
Život je jako jízda vlakem se všemi zastávkami, túrami a nehodami. Nastoupíme do vlaku, potkáme rodiče a myslíme si, že budou s námi cestovat navždy, ale vystoupí na nějakém nádraží a my musíme pokračovat v cestě bez nich. Do vlaku nastoupí spousta cestujících: naši bratři a sestry, přátelé, dokonce i láska našeho života. Mnozí vystoupí z vlaku a nechají za sebou velkou mezeru. U některých si ani nevšimneme, že vystoupili.
Je to cesta plná radosti, smutku, pozdravů při setkání i při loučení. Úspěch spočívá v navázání dobrého vztahu s každým.
Velká hádanka je: Nevíme, na které stanici musíme vystoupit. Proto musíme žít, milovat, odpouštět a vždy ze sebe vydat to nejlepší! Protože když přijde chvíle, kdy budeme muset vystoupit z vlaku a naše místo zůstane prázdné, měly by za námi zůstat jen krásné vzpomínky, které budou navždy cestovat ve vlaku života!
Přeji vám, aby byl váš výlet každým dnem hezčí a v zavazadle jste vždy měli lásku, zdraví, pochopení, úspěch a peníze. Děkuji všem cestujícím ve vlaku svého života!! Silní lidé vědí, jak udržet svůj život v nejlepším pořádku. I se slzami v očích můžu s úsměvem říci: Mám se dobře – dobře mi tak!