„A co z toho budu mít, když u nás budete školit?“ ptal se nejeden tajemník.
„Tak Vy chcete ke mně na schůzku, jo? Tak hele… moje dcera má neziskovku… tak jí pošlete dar ve výši pět tisíc a já Vás pak přijmu…“
„Vy chcete u nás školit? Hmmm… A kolik dáte? Firmy dávaj obvykle 30 % z ceny. Cash! Jak jinak?!“
A hit z 13.05.2022: „Našich 18 zaměstnanců by chtělo na ten seminář etikety, co pořádáte 07.06. v Praze. Dáte mi půlku z tržby zpět? Ne? Tak tím pádem nemáme žádné zájemce o seminář…“
Sci-fi?
V žádném případě!
Realita roku 2022 v ČR.
Za první půlku roku 2022 si o úplatek
řeklo více lidí než za 18 let mého podnikání.
Zrovna v březnu 2022 se mnou vyrazil dveře tajemník jen proto, že jsem mu při minulém setkání odmítl dát pět tisíc na ruku, s komentářem „… bo jiné firmy dávají…“ A je to korupce? Třeba chtěl tajemník jen vylepšit městský rozpočet a řekl si o sponzorský dar pro město…
Ředitel jedné státní instituce, kterému jsem odmítl dát úplatek, mi poslal oficiální dopis – s elektronickým podpisem (!) – že mě vyřazuje ze všech budoucích výběrových řízení. Tak jsem obsah dopisu přeposlal na ÚOHS a reakce byla jednoznačná: Nelze!
Ačkoli jako jediní v ČR zveřejňujeme hodnocení seminářů jejich účastníky, takže se může kdokoli podívat na www.akademie-vzdelavani.cz/recenze, co jsme školili, kde jsme to školili a jak to bylo účastníky hodnoceno, přesto existují města, kde nikdy školit nebudeme, protože neuplácíme.
Nezáleží na tom, že jsme nejlevnější a podle statistik MV ČR nejlepší (s nejvyšším průměrným počtem proškolených účastníků na jeden akreditovaný kurz). Prostě: „Nedáš/neškolíš!“
„A každýmu z nich jsem tady na tý točně říkal: Neber úplatky, neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš, ale je to marný, je to marný, je to marný…“ říká Karfík v památném filmu Jáchyme, hoď ho do stroje z roku 1974.
Benefity
Úřadům rozdáváme publikace, léky z kategorie anti/kokoticum nebo IQ v tabletách, céčka domovům pro seniory, ale vždy se řídíme dvěma zákony, které definují, co není úplatek:
* zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, v § 77 odst. 1 písm. j) stanoví:
Státní zaměstnanec je povinen … v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody v hodnotě přesahující částku 300 Kč, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných služebním orgánem
* zákon o daních z příjmu v § 25 odst. 1 písm. t) považuje reklamní předmět jako daňově uznatelný – tedy ani takový předmět do 500 Kč by neměl být považován za úplatek, pokud se na něj nevztahuje spotřební daň
Při extrémně vysokých zakázkách nabídneme bonusový seminář zdarma, iluzionistickou show nebo travesti show v rámci vánočního večírku úřadu.
Korupce v praxi
Nejde o celorepublikový problém – s fenoménem CO Z TOHO BUDU MÍT se zástupci vzdělávacích firem setkávají na úřadech jen čas od času. Dialog bývá obvykle stejný:
„Co z toho budeme mít?“ ptala se tajemnice nejmenovaného úřadu.
„Vzdělané úředníky, kteří díky implementaci nových dovedností budou mít práci snazší a dříve hotovou.“
„No jo – ale z toho budeme mít?“ naléhala tajemnice.
„Akreditovaný seminář, který se Vám započítává do průběžného vzdělávání podle zákona o úřednících.“
„No jo,“ vyhrkla mnohem naléhavěji, „co z toho ale budu mít?“
„Spokojené kolegy?“
„Hm… A ještě?“
Některé firmy dodávající výrobky a služby veřejné správě spolu komunikují – někdy i dokonce ty, které si na první pohled konkurují. A slyšet ty historky stojí opravdu za to:
„Hele, starosta Hejsek povýšil… už nebere flašku Diplomatica … už chce noc v luxusním hotelu pro sebe a milenku. Hobluje tajemníkovi manželku! To bys nevěřil!“
„Jo, a místostarosta Šlégr si bere 20 % z ceny zakázky … a na úřadě XY se to taky hezky rozjelo… Čéče, já nevím, co s prachama! Tenhle víkend beru jednu svou milenku na wellness víkend a druhou v týdnu na romantický pobyt do Mostu! Čéče, dycinky Most!“
A ačkoli by ty firmy mohly sepsat seznam dvou tuctů zkorumpovaných tajemníků a starostů, tak to dělat nebudou, a to ze dvou důvodů:
- Nemají důkaz. Schůzky si nenahrávají, jak to dělají firmy v jiných odvětvích, aby pak měly na tajemníka nebo starostu páku.
- Nejlepší pomsta je žádná pomsta. Buď happy, jdi dál a nech karmu, aby udělala své. Jsou města, kam se vzdělávací firmy dostaly až s příchodem nového, nezkorumpovaného tajemníka.
Samozřejmě existují také města, kde neškolíme a důvodem není to, že neuplácíme. Prostě naplnili svou vzdělávací potřebu jiným způsobem a splnili tak svou zákonnou povinnost.
Pamatuji, když jsem rok vyjednával se starostou jedné obce, že bychom postavili u nich dóm akčního stáří. Starosta byl nadšený a velmi vstřícný. Nosil nám mapy, podklady, výpisy z katastru… A když mělo dojít na prodej pozemků obce, tak mě navštívil jeho lobbista a povídá: „Tak, máme před podpisem, takže je na čase, abyste se revanšovali…“ Vůbec jsem nechápal, o čem mluví. Nakonec z něj vypadlo, že chce pro starostu padesát milionů všimného za dosavadní pomoc. Dokonce mi vysvětlil, jak se to má udělat: vložit úplatek do advokátní úschovy a až budou pozemky naše, advokát je vyplatí starostovi, protože advokátní tajemství má přednost před povinností nahlásit trestný čin 😀 Z realizace samozřejmě sešlo. Svět se zbláznil!
Ale aby to nebylo jen o negativech, přikládám i pozitivní zkušenost:
Rozdíl mezi úřadem a firmou je viditelný na první pohled: personalisté na úřadech pracují obvykle jen do výše svého platu, kdežto personalistům ve firmách opravdu o své kolegy jde:
Já: „Rád bych se zmínil o skvělém semináři českého jazyka…“
Personalista: „Šmárja – nepotřebujeme,“ odkašle a zamíchá si kávu.
Já: „Skvělý je také seminář etikety…“ čekám, jak dopadne lžička.
Personalista: „Se jako neumym chovat, jo?“ a olízne lžičku od kávy.
Já: „Co říkáte na finanční řízení?“
Personalista vhazuje peněženku do šuplíku: „Zbytečný…“
Já: „Akademie zad je seminář, na kterém naučíme Vaše kolegy správně sedět, chodit, zvedat břemena, aby je nebolela záda, krční páteř, hlava…“
Personalista se se zájmem nakloní: „A budou i cvičit?“
Já: „Jasně!“
Personalista: „A naučíte je i cviky na bederní páteř?“
Já: „Samozřejmě!“
Personalista: „A na krční?“
Já: „Ovšem!“
Personalista: „A…?“
Já: „Zajisté…“
Personalista: „Beru to!“
Já: „Ještě jsem Vám neřekl cenu…“
Personalista: „No, jestli máte tu potřebu mi ji říct, tak si poslužte, ale já to beru!“
Emoce. To je to, co jsem nakonec prodal. Personalista dosáhl libého pocitu z toho, že jeho kolegové získají něco užitečného. A na ceně přitom vůbec nezáleželo.
Ale pokud by cena zajímala Vás, tak je to 720 Kč za osobu. Viz web.