„A co z toho budu mít, když u nás budete školit?“
„Tak Vy chcete ke mně na schůzku, jo? Tak hele… moje dcera má neziskovku… tak jí pošlete dar ve výši pět tisíc a já Vás pak přijmu…“
„Vy chcete u nás školit? Hmmm… A kolik mi dáte? Firmy mi dávaj obvykle 30 % z ceny. Cash! Jak jinak?!“

A hit z 13.05.2022: „Našich 18 zaměstnanců by chtělo na ten seminář, co pořádáte 07.06. v Praze. Dáte mi půlku z tržby zpět? Ne? Tak tím pádem nemáme žádné zájemce o seminář…“

Sci-fi?
V žádném případě!
Realita roku 2022 v ČR.

Zrovna v březnu se mnou vyrazil dveře tajemník jen proto, že jsem mu při minulém setkání odmítl dát pět tisíc na ruku, s komentářem „… bo jiné firmy mu dávají…“

Ačkoli jako jediní v ČR zveřejňujeme hodnocení seminářů jejich účastníky, takže se může kdokoli podívat na www.akademie-vzdelavani.cz/recenze, co jsme školili, kde jsme to školili a jak to bylo účastníky hodnoceno, přesto existují města, kde nikdy školit nebudeme, protože neuplácíme.

Nezáleží na tom, že jsme nejlevnější a podle statistik nejlepší (s nejvyšším průměrným počtem proškolených účastníků na jeden akreditovaný kurz). Prostě: „Nedáš/neškolíš!“

„A každýmu z nich jsem tady na tý točně říkal: Neber úplatky, neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš, ale je to marný, je to marný, je to marný…“ říká Karfík v památném filmu Jáchyme, hoď ho do stroje z roku 1974.

Benefity

Úřadům rozdáváme publikace, léky z kategorie anti/kokoticum nebo IQ v tabletách, céčka domovům pro seniory, ale vždy se řídíme dvěma zákony, které definují, co není úplatek:

  • zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, v § 77 odst. 1 písm. j) říká: Státní zaměstnanec je povinen … v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody v hodnotě přesahující částku 300 Kč, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných služebním orgánem
  • zákon o daních z příjmu v § 25 odst. 1 písm. t) považuje reklamní předmět jako daňově uznatelný – tedy ani takový předmět do 500 Kč nemůže být úplatkem, pokud se na něj nevztahuje spotřební daň

Korupce v praxi

Nejde o celorepublikový problém – s fenoménem CO Z TOHO BUDU MÍT jsem se setkal na úřadech v cca dvou tuctech případů. Dialog je vždy stejný:

„Co z toho budeme mít?“ ptala se tajemnice nejmenovaného úřadu.
„Vzdělané úředníky, kteří díky implementaci nových dovedností budou mít práci snazší a dříve hotovou.“
„No jo – ale z toho budeme mít?“ naléhala tajemnice.
„Akreditovaný seminář, který se Vám započítává do průběžného vzdělávání podle zákona o úřednících.“
„No jo,“ vyhrkla mnohem naléhavěji, „co z toho ale budu mít?“
„Spokojené kolegy?“
„Hm… A ještě?“

Některé firmy dodávající výrobky a služby veřejné správě spolu komunikují – někdy i dokonce ty, které si na první pohled konkurují. A slyšet ty historky stojí opravdu za to:

„Hele, starosta Hejsek povýšil… už nebere flašku Diplomatica … už chce noc v luxusním hotelu pro sebe a milenku. Šuká tajemníkovi manželku! To je záhul! To bys nevěřil!“

„Jo, a místostarosta Šlégr si bere 20 % z ceny zakázky a na úřadě XY se to taky hezky rozjelo… Čéče, já nevím, co s prachama! Tenhle víkend beru jednu svou milenku na wellness víkend a druhou v týdnu na romantický pobyt do Mostu! Čéče, dycinky Most!“

A ačkoli bych mohl sepsat seznam zkorumpovaných tajemníků a starostů, tak to dělat nebudu, a to ze dvou důvodů:

  1. Nemám důkaz. Schůzky si nenahrávám, jak to dělá konkurence, aby pak měla na tajemníka nebo starostu páku.
  2. Nejlepší pomsta je žádná pomsta. Buď happy, jdi dál a nech karmu, aby udělala své. Jsou města, kam jsme se dostali až s příchodem nového, nezkorumpovaného a eticky korektního tajemníka.

Samozřejmě existují také města, kde neškolíme a důvodem není to, že neuplácíme. Prostě naplnili svou vzdělávací potřebu jiným způsobem a splnili tak svou zákonnou povinnost.

Ale aby to nebylo jen o negativech, přikládám i pozitivní zkušenost:

Rozdíl mezi úřadem a firmou byl viditelný na první pohled: personalisté na úřadech pracují obvykle jen do výše svého platu, kdežto personalistům ve firmách opravdu o jejich kolegy jde:

Já: „Rád bych se zmínil o skvělém semináři českého jazyka…“
Personalista: „Šmárja – nepotřebujeme,“ odkašle a zamíchá si kávu.
Já: „Skvělý je také seminář etikety…“ čekám, jak dopadne lžička.
Personalista: „Se jako neumym chovat, jo?“ a olízne lžičku od kávy.
Já: „Co říkáte na finanční řízení?“
Personalista vhazuje peněženku do šuplíku: „Zbytečný…“
Já: „Akademie zad je seminář, na kterém naučíme Vaše kolegy správně sedět, chodit, zvedat břemena, aby je nebolela záda, krční páteř, hlava…“
Personalista se se zájmem nakloní: „A budou i cvičit?“
Já: „Jasně!“
Personalista: „A naučíte je i cviky na bederní páteř?“
Já: „Samozřejmě!“
Personalista: „A na krční?“
Já: „Ovšem!“
Personalista: „A…?“
Já: „Zajisté…“
Personalista: „Beru to!“
Já: „Ještě jsem Vám neřekl cenu…“
Personalista: „No, jestli máte tu potřebu mi ji říct, tak si poslužte, ale já to beru!“

Emoce. To je to, co jsem nakonec prodal. Personalista dosáhl libého pocitu z toho, že jeho kolegové získají něco užitečného. A na ceně přitom vůbec nezáleželo.