Poprvé za 11 let, co píšu články, mě někdo zprdnul, že už dva týdny nic ode mě nečetl :-) A tak jsem se zamyslel a uvědomil si, že mám spousty novinek, ale nemám čas je na svůj blog dávat. Mimochodem, všechna vydání Nevšedníků (od roku 2012) jsou k dispozici na mém starém webu. Ten nový je k dispozici zde.
Připravuji něco velkého… něco krásného a šíleného zároveň… ne tak krásného a šíleného jako je Kazmův nový film, ale něco, co změní váš úhel pohledu na váš přístup ke svým rodičům… něco, nad čím se zamyslíte opravdu do hloubky a přehodnotíte svůj žebříček. To něco přijde v roce 2024. Nechci působit tajnůstkářsky, ale z nějakého důvodu nemohu nyní odhalit [poentu].
V rámci dobrovolnické činnosti navštěvuji tři domovy pro seniory. Povídám si s klienty, hraju s nimi šachy, chodím s nimi na kulečník, s jinými na pivo/víno, pěstujeme bylinky, zeleninu a květiny, které by podle návodu měly lákat k sobě motýly. (Škoda jen, že ti motýli ten návod nečetli.) V rámci aktivizace je bavím různými činnostmi (hlavně aby mozkové spoje spínaly).
Spolu s klienty jsme pod okny DpS vytvořili z neúrodné půdy nádherný kus zahrady. Plevel jsme motykami vyprovodili ze záhonků pryč a vzrostlé květiny jsme osídlili zatím jen umělými motýly, které senioři dozdobili tavnou pistolí. Okurky i rajčata začala plodit, rostliny se rozvily v květ a okrasný keř Buddleja (komule Davidova) jsme nahradili ibiškem.
Další mou oblíbenou aktivitou je brát seniory do míst, která jsou významným způsobem spjata s jejich životem. Nedávno se jeden z klientů zmínil, že kdysi pracovně strávil 2 roky života v bunkru 10-Z na Husově ulici – naproti Magistrátu města Brna – tak jsem mu připravil tajný výlet a vzal ho po letech na exkurzi do míst dávno zapomenutých. I když „zapomenutých“ není úplně vhodný výraz vzhledem k tomu, na co všechno si vzpomněl a o čem všem se rozpovídal. Řeknu vám, že lepšího průvodce po bunkru jsem si nemohl přát :-)
Část života strávil jako řidič tramvaje a tak naše další cesta vedla právě tam. Sedadla pro tělesně vadné v tramvajovém voze z roku 1926, uprostřed fotka kanclu uvnitř tramvaje, v němž zaměstnankyně prodávala jízdenky, na fotce napravo je ovládací panel tramvaje čítající tři kliky a nožní pedál ovládající zvonek. A nejen to nám s nadšením předváděli pracovníci dopravního podniku.
K 1. fotce: Pokud jsme si nebyli v minulosti jisti, jaký titul má osoba, které píšeme, tak jsme mohli použít zkratku p. t. (například p. t. Josef Novák), což znamená „pleno titulo“ a naznačuje, že osoba nějaký titul má, ale nechceme ho zkomolit. V době internetu si titul dokážeme snadno zjistit, proto se zkratka již neužívá.
Nebojte, nebudu tu vypisovat všechny aktivity, co pro seniory a se seniory dělám, neb nechci, aby měl někdo pocit, že se chlubím. Chci tím říci jediné… Všimněte si, jak vaši rodičové tráví čas, zda se doma sami nenudí, zda existují přání, která by bylo možno jim splnit za zlomek vašeho času a energie. Zajištění exkurze do Dopravního podniku města Brna mě stála jeden e-mail a jeden telefonát. Reakce klienta byla k nezaplacení: „Omládl jsem o 40 let. Je to nepopsatelný zážitek ocitnout se po tak dlouhé době v místech, která pro mě tolik znamenala.“ Veškerý čas, který nyní investujete do svých rodičů, investují jednou vaše děti do vás. Pokud nemáte to štěstí a vaši rodiče či prarodiče už nejsou mezi námi, v domovech žije spousta seniorů, za kterými jejich potomci nechodí a kteří se s vámi o svůj čas a svůj životní příběh rádi podělí.
Jako dítě ze sociálně slabé rodiny jsem navštěvoval pána v důchodu, jehož koníčkem byly počítače. V té době jsme si o PC mohli nechat jen zdát – on v té době začínal s Commodore. Když jste chtěli hrát hru, museli jste ji spustit z diskety (nahrávání trvalo i 20 minut) nebo si hru naprogramovat (to vzalo i několik hodin). Stýkali jsme se až do jeho smrti – od mých deseti do třiceti let. Posledních pět let jsem mu sliboval, že ho vezmu ze severní Moravy na výlet do Mikulova, do vinného sklípku, neb nikdy v žádném nebyl. A ano, tipujete správně: nestihl jsem to. Tolik jsem mu vděčil, tolik příležitostí jsem měl, a přesto jsem je promrhal. Proto dnes – když mám možnost vzít tchány letecky k moři, když nikdy nikam neletěli – hned se chopím příležitosti, dokud představu nepřeměním v realitu. Nechci už rozdávat plané sliby.
Také jsem podepsal exkluzivní smlouvu s Davidem Šírem, který jako jediný smí hrát scénky Felixe Holzmanna. Těšit se tak můžete na autentickou show v rámci vánočního večírku, plesu města nebo celovečerního divadelního představení.
Novinkou je také pořízení laseru a gravírování fotografií do dřeva :-) zatím jen pro přátele a známé, ale brzy jako komerční projekt, o který se postará Šárka, moje úžasná manželka. Takže pokud máte chuť někoho překvapit fotkou ve dřevě, pište.
