„Ty debile! Okamžitě svlékni ty tepláky!!
NEPIJTE MI KREV, JINAK UVIDÍTE! SVLÉÉÉÉKNĚTE JE!!!!!
VYPIJTE TO!! HNED TO VYPIJTE!!!“
Pan Novák netuší, o co té paní v zástěře jde. Netuší, kdo je ta paní v jeho pokoji, proč po něm chce, aby se svlékl a šel spát, když on se chce zrovna teď jít projít do zahrady. Pan Novák má totiž Alzheimerovu nemoc.
Tohle se stalo 16.08.2022. Okamžitě jsem informoval ředitele domova pro seniory (DpS), ale vše vyšumělo do ztracena. „Nejsou lidi,“ znělo odůvodnění, proč nemůže/nechce zaměstnankyni vyhodit. K 30.10.2023 tam stále pracovala a přede mnou si už dávala na svá ústa pozor.
Článek o poměrech v DpS způsobil tsunami. Ačkoli jsem DpS výslovně nejmenoval, personál se poznal. Ale kontaktovali mě i bývalí a současní zaměstnanci DpS, zasílali mi fotky a popisovali praktiky, k nimž – dle nich – s vědomím ředitele docházelo. Podotýkám, že první článek byl zveřejněn se souhlasem ředitele… Kdyby býval tušil, že bude rozpoznán, asi by souhlas nedal.
Ředitele jsem považoval za přítele. Měli jsme spolu psát knihu o seniorech, která nemá obdoby, která měla obsahovat příběhy ze života seniorů… o jejich láskách, o jejich úspěších a zklamáních, o jejich potomcích, kteří je tam šoupli, jakmile na ně přepsali svůj dům. Řediteli jsem předal několik záloh na knihu, ale dnes popírá, že by cokoli převzal… Ale karma je zdarma a i na takového člověka jednou dojde.
Dvakrát až třikrát týdně chodím do domovů a povídám si s babičkami a dědečky. Slyšet ty osudy – od samotných seniorů nebo od personálu – je srdcervoucí. Důvody, pro které je jejich děti mnohdy strčili do starobince, jsou šílené! Kvůli rodinnému domu, pro nadbytečnost, pro neochotu starat se o svého rodiče, kvůli důchodu, …, ale někdy i proto, že se o ně nedokázali již postarat.
„Tož tady, za humny, jen potok přeskočit… mám domek… a mám právo v něm dožít… ale jsem tady… tam se mnou ani klika nepromluví… natož syn, co ho po mně chtěl přepsat na sebe… a jak sliboval, že mě tam nechá dožít… a ani inkoust u notáře nestihl uschnout a už mě vezl sem…“ vypráví jedna ze seniorek.
Pokud za svým rodičem do DpS nechodíte, nečekejte, že za Vámi budou chodit Vaše děti, až Vás tam jednou šoupnou. Pokud za rodičem chodíte jednou měsíčně na čtyři minuty s cílem převzít jeho důchod, nečekejte, že Vám budou Vaše děti věnovat času více.
Včerejšek nezměníme – zítřek neznáme – žijme dneškem. Nežijeme jen jednou – žijeme každý den – umíráme jen jednou. Chovejme se ke svým rodičům tak, jak bychom chtěli, aby se jednou k nám chovaly naše děti. A pokud už nemáte vlastní rodiče, navažte kontakt s nejbližším DpS a nabídněte se jako dobrovolníci… vidět radost seniorů a slzy dojetí, když je vezmete na výlet do míst, kde strávili dětství, na exkurze do jejich dřívějších zaměstnání, …, to je pocit, který Vám nikdo nevezme.
Na fotkách lze vidět: salát určený seniorům, který vypadá jako zvratky, ředění džusu Relax vodou a dochucování sirupem (přebytky džusu si kuchařka prý odnášela – prý s vědomím ředitele – domů), dva krajíce chleba a másla jen tolik, že lze namazat jen jeden
Požádal jsem o vyjádření ředitele DpS i Petra Horehledě, zástupce zřizovatele. Ředitel reagoval velmi vyhýbavě s tím, že není jisté, že fotky jsou z jeho DpS, vedoucí odboru nereagoval ani po měsíci, pirátská radní pro sociální oblast mě ignoruje od prvního zaslání fotek před cca rokem.
Karma je zdarma.
Dnes lituji, že jsem DpS vůbec kdy věnoval jedinou korunu, protože není vůbec jisté, že byla využita na to, na co byla určena, a že nezmizela v něčí kapse. Čeho ale nelituji, že jsem měl možnost v rámci dobrovolnické činnosti se dva roky starat o seniory. To je ta pravá škola života.